Z nově přicházející poptávky je už třetina od obranného průmyslu, říká zakladatel a šéf metalurgické společnosti Gevorkyan
V Arménii zažil inflaci ve stovkách procent a celé dny bez elektřiny. Dnes říká, že vlády a lidé v Evropě netuší, jak zlé časy nás čekají. „Evropa musí najít zdroj levné energie,“ zdůrazňuje Artur Gevorkyan, zakladatel stejnojmenné firmy na práškovou metalurgii. Že se časy mění, ukazuje i nárůst poptávky z obranného sektoru. Gevorkyan je na ni připraven: „Když přijdou nové zakázky od zbrojního průmyslu, dokážeme mu poměrně rychle dodávat.“
Z Arménie jste odešel v době nedostatku energie a hyperinflace. Jak se s těmito zkušenostmi díváte na současný vývoj v Evropě?
Mám pocit, že se dívám na stejný film jako před 34 lety. Sledují ho i další lidé, ale na rozdíl ode mě netuší, jak dopadne. Já jsem ho ale už párkrát viděl. V Arménii jsme věřili, že země nemůže stát na ničem jiném než na průmyslu. Je to hornatý kraj, všude kámen a nějaké nerostné suroviny. Už na univerzitě nám rektor říkal, že máme před sebou jen japonskou cestu. Tedy průmysl, průmysl a zase průmysl. Dnes tam přitom žádný není. Produkují se hlavně potraviny a technický online servis.
V čem spočívá podobnost?
Když jsem se vrátil z armády, nebyly u nás elektřina ani plyn drahé. Nebyly vůbec. S rozpadem Sovětského svazu nás z Moskvy jednoduše vypnuli. Totéž z Ázerbájdžánu, protože jsme byli ve válce. Když jsem se rozhodl ze země odejít, ani vlastní otec mě nechápal. Ale já tam neviděl budoucnost. Neměli jsme energii a byli jsme geograficky izolovaní. V tom je velká výhoda Evropy včetně Česka a Slovenska. Není izolovaná a je tu velký trh. Ale energie jsou drahé, což je klíčový problém. Omezení amerického trhu bude také hodně bolet. Evropa není ani schopná konkurovat výrobě v Asii. Ale nějaká schopnost tvořit a vyrábět zůstává. Problém je, že lidé a vlády si neuvědomují, jak moc to může být zlé.
Jste tedy pesimista?
Nejsem. Ale nemůžete optimisticky doufat, že narazíte na kamion, převrátíte ho a vše bude v pořádku. Pokud se drahé energie nevyřeší, miliardové balíky z Bruselu se minou účinkem. Nebudeme schopni konkurovat nejen Číně, ale ani USA. Výhodou je velký vnitřní trh. Když jsem přišel z Arménie na Ukrajinu, narazil jsem také na spoustu problémů. Někdy jsem musel fungovat na bázi barteru, dokonce několikanásobného barteru, abych na konci získal peníze. Úvěry jsem měl za dvě procenta denně. Ale existoval tam trh a byly dostupné energie.
Co to vše znamená pro vás?
Snažím se konkurenci vysvětlit, že proti nám nejede jízdní kolo, ale kamion. Přesvědčit ji ke spolupráci. Abychom dali dohromady nejlepší stránky každého z nás, dokázali plnit rostoucí vojenské zakázky a dokázali přežít. Protože to může být tak zlé, že si to nikdo ani nedovede představit.
Slyší na to?
Začal jsem v jižních státech a říkal jim, že siesta není to pravé. Na jihu Evropy to ale skoro nikdo nechápe. Pragmatičtější jsou v Německu či Rakousku. Víc mluví o číslech, na jihu je to víc o emocích. V Itálii jsem jednal se čtyřmi firmami a dvě z nich už jsou v insolvenci.
Artur Gevorkyan
Zakladatel, majoritní vlastník a generální ředitel společnosti GEVORKYAN, a. s., světového výrobce v oblasti práškové metalurgie, pochází z Arménie, v současnosti žije a podniká na Slovensku. V roce 2022 uvedl akcie své společnosti na Burzu cenných papírů v Praze. V březnu 2025 získal cenu Ernst & Young Slovensko – Podnikateľ roka.
Podnikáte i mimo Evropu. Jak současné dění ovlivňuje vaše strategické uvažování?
Pro nás není až tak důležité, kde máme umístěnou výrobu. Protože vyrábíme malé, sofistikované díly, které váží v gramech. Stačí mít v dostupnosti zákazníků sklady. Necítíme ani žádný pokles, ale vidíme, že mnozí zákazníci se přesouvají z Evropy do Afriky nebo Jižní Ameriky. A kvůli clům se dívají i do USA. Většina z nich má odbyt po celém světě, takže když někde poptávka klesne, jinde stoupne. Vidíme ale pokles v automobilovém průmyslu. Naopak přicházejí zákazníci z řad čínských automobilek otevírajících továrny v Evropě. To tady nikdy nebylo. Zároveň jsem nikdy neměl tolik poptávek od firem z Číny a Indie, abychom spolupracovali.
Zní to hodně pesimisticky. Kde brát optimismus?
Já jako člověk jsem velký optimista. Navíc jsme nikdy nevyráběli tolik jako teď. Česko, Slovensko a Maďarsko mají pořád výhodu v poměru kvality a ceny. Státy Balkánu jsou levnější, ale některé z nich mívají problémy s kvalitou. Takže jsem realista. V Arménii a na Ukrajině mi nikdo nevěřil, jak zlé to bude. Teď znovu. Jestli si ale někdo myslí, že na Islandu sní ledovec a nebude ho z toho bolet v krku, tak to není optimismus. To je šílenství. A ceny energií v Evropě jsou šílené. Dokud se tohle nevyřeší, lépe nebude. Když byla finanční krize v letech 2008 až 2009 nebo covid, vždycky byla naděje, že to skončí. Ale když máte plyn pětkrát dražší než jinde, žádná naděje není. Kdyby k tomu nedošlo, byla by naše firma teď dvakrát větší. Loni jsme vzrostli o zhruba třicet procent, ale mohlo to být o sedmdesát. Kdyby všude nevládl takový pesimismus.
Finanční krize ale byla primárně v jednom sektoru…
Ano, zatímco teď je problém všude. Když někdo říká, že už to tady bylo, tak tohle tu nebylo. Evropa stojí na průmyslu. Daewoo například vyrábělo na Ukrajině. A to je jen montážní linka, přičemž auta byla nejdřív kompletně smontována a pak rozmontována v Asii. Škoda Auto není montážní linka. To je výrobce a o tom je ekonomika Evropy. Průmysl přitom bez dostupných energií fungovat nemůže.
Co s tím?
Státy by měly mít větší možnost řešit své největší bolesti individuálně. Vždyť Slovensko má jiné problémy než třeba Španělsko. Když se rozpadal Sovětský svaz, byli jsme všichni pro. Dnes znám málokoho, kdo by za to byl rád. Ale tehdy jsme cítili velký tlak z centra a ten nám vadil. Je potřeba, aby tlak z Bruselu nebyl tak silný. Chce to méně politiky a víc ekonomiky. Jsem rád, že na Slovensku máme jaderné elektrárny. Nechtěl bych být v kůži Německa. O tom se ale musí rozhodovat tady, ne jinde.
Kolik procent vašich zakázek tvoří obranný průmysl?
Spíš jde o to, kolik od něj přichází nových poptávek. A tam bych řekl, že to bude už zhruba třetina naší produkce. My jsme taková antimetalurgie. Vyrábíme laciněji, protože produkujeme v jednom kroku a bez odpadu. To nám v době drahých energií dává velkou konkurenční výhodu. Když přijdou nové zakázky od zbrojního průmyslu, dokážeme mu poměrně rychle dodávat.
Má vůbec Evropa kapacitu, aby dokázala uspokojit předpokládanou zvýšenou poptávku od evropských armád?
Pokud se budou státy chovat ekonomicky rozumně, měly by investovat peníze do životaschopných firem. Ale pokud bude potřeba nakoupit zbraně rychle, může se skutečně stát, že ty peníze odtečou pryč, protože tady ta kapacita teď nebude. Evropské zbrojařské firmy zažívají růst, zatímco ostatní brečí.
Já jsem se na energetickou krizi začínal připravovat ještě před válkou. Začali jsme včas vyrábět vlastní plyny, vodík, dusík a momentálně po dokončení staveb montovat fotovoltaické panely a tak dál. Situace bude těžká a přežije ten, kdo se dokáže přizpůsobit. Obávám se, že to většinou bude znamenat odchod do Afriky. Když jsem dostal ceny energií z Afriky, finanční ředitel se mě ptal, jestli tam není chyba a zda jsem se nespletl v desetinné čárce.
Jak tedy ten film skončí?
Musí se najít zdroj laciné energie a je jedno jaký. To nemusí znamenat jen nakupovat v Rusku. Do té doby bude průmysl klesat až padat a pak se může vzpamatovat. Každopádně se bude dařit obrannému průmyslu, který poroste, a nakonec pomůže i civilní výrobě. Vždycky když roste výroba pro armády, rozvíjí to i civilní produkci.
Ale celkově se asi struktura ekonomiky bude měnit. Modlím se za to, aby odsud neodcházeli mladí lidé. To se stalo v Arménii. Když tam dnes chcete někoho, kdo pozná soustruh od frézy, tak je mu přes sedmdesát let. Toho se bojím, aby to tady nedopadlo stejně. Na druhou stranu buďme optimisty v tom, že dokážeme nacházet řešení a přetavit je do reálného života.
