Velel Praze, teď pro stát vypracovává systém, podle kterého stavět. Tomáš Hudeček chce odblokovat paralýzu Česka

Rok a půl zastával post pražského primátora. Řetěz přebíral po Bohuslavu Svobodovi, když se měnila koalice, v dalších volbách ale prohrál s Adrianou Krnáčovou, která kandidovala za ANO. Odborníci prohrané volby přisuzovali mimo jiné také výroku Tomáše Hudečka, že tahounem Česka může být jedině Praha. Pak exprimátor na několik let z veřejného života zmizel.

Nepřestal se ale věnovat tématu města, jeho správy, řízení a také plánování, vydal několik odborných publikací a působil na několika univerzitách. Teď se Hudeček vrací, ne do hlavního města, ale jako státní úředník. Vyhrál konkurz a stal se novým vrchním ředitelem sekce výstavby a veřejného investování na ministerstvu pro místní rozvoj. A právě tady připravuje reformu územního plánování, která má odblokovat paralýzu stavění v Česku. Jednou z hlavních premis je přitom to, že stát nemá blokovat velká města. „Neprůchodnost systému stavění v Česku bohužel už došla do takové situace, že je dnes na potřebě udělat reformu velká shoda,“ říká v rozhovoru pro e15 Hudeček s tím, že pokračovat v nové podobě územního plánování v Česku by měla i nová vláda.

Politici dlouho mluví o potřebě změnit stavební zákon, odborníci kontrují, že s příliš dlouhými povolovacími procesy dokáže zahýbat jedině reforma územního plánování. Jak velká změna se musí stát?

Velká, souvisí to s vývojem po roce 1989, kdy obecně došlo k odklonu plánování. Trochu nevhodně se zaměnil plán s plánováním. Pětiletka je nepochybně špatně, plánování je ale něco, co společnost dělá naprosto přirozeně. Po deseti letech se samozřejmě zjistilo, že ani takhle to dělat nejde, takže se šláplo na brzdu a hledal se nový systém. Jenže se sáhlo po komunistickém systému, který se utahoval a utahoval, až se dostal do dnešní podoby. Plán je tedy úplně neprůchodný.

Co s tím?

Aktuálně na ministerstvu řešíme, jak hluboká ta reforma má být, a došli jsme k tomu, že je potřeba změnit především tři věci.

A to?

První věc je plánování jako takové, u nás je dnes tendence vložit vše do takzvaného územního plánu, který je pak samospasitelný a má všechno vyřešit. Je to papírový dokument, mapa, která je pokaždé, když chce jakékoli střední až velké město v Česku stavět, v rozporu s novým záměrem. Nakonec tedy dochází k tomu, že se plán mění. Nikde na západě to takhle nefunguje. Je tam běžné, že se všichni musí sejít u jednoho stolu, položit na něj problémy i záměry a z toho nakonec vyplyne povolení. Jenže v Česku se k povolení vyjadřují orgány státní správy, člověk tak ve finále potřebuje šedesát souhlasů. Přitom každé té jedné instituci stačí říct „ne“, aby celý záměr zastavila.

Opravdu je jich šedesát?

Kdybyste je rozpočítala zvlášť, dostanete se k takovému číslu, byť někde to vypadá, že jsou stanoviska sdružená. Ve skutečnosti se ale opravdu dostanete k šesti desítkám.

Na kolik byste se chtěli dostat?

Razítka jsou jenom jedním z témat, je to problém, kterému se říká stanoviskování – rozvojový záměr se dá dnes na papír a ten se pak rozesílá dál k vyjádření, takže projde příšernou byrokratickou cestou. Řeší je dotčené orgány, což je prodloužená ruka ministerstev, zejména životního prostředí, průmyslu, dopravy, vnitra a obrany. V zásadě o nich ale rozhoduje úředník regionálního pracoviště, který má za to také plat odpovídající regionálnímu pracovišti. A ten je v podstatě zodpovědný vůči svému nadřízenému, tedy některému z ministerstev. Jediné, co řeší, je, aby nebyl problém. Jinými slovy, je mnohem jednodušší napsat „ne“. Když s tím stavebník nebo obec nesouhlasí, úředník řekne, ať přijdou v konkrétní den a čas a připraví si argumenty, proč by to povolení měli dostat. To je sám o sobě proces nevhodný k naplánování čehokoli.

Chápu, obec přitom nemá žádné slovo v tom, co má na jejím území vzniknout.

Přesně tak, navíc je disbalanc už jen v tom úsilí, které musí ten, kdo chce stavět, vyvinout, oproti tomu, že chce někdo něčemu zabránit. Ten rozdíl je tak velký, že se u nás špatně a pomalu staví a špatně a dlouho plánuje. Je to horizont let, ve srovnání se západem jsou to úplně absurdní čísla. Velký rozvojový projekt v Praze zabere od žádosti o změnu plánu až po hotovou stavbu až dvacet let. To by Londýn ve své moderní čtvrti Canary Wharf dnes pořád ještě neměl podzemku.

Co s tím ale chcete udělat?

Je potřeba tyto dotčené orgány narovnat s potřebou stavět. A je přitom několik variant, jak to udělat. Může se stát, že sama obec bude také dotčený orgán, její záměr bude tedy na stejné úrovni. Asi to úplně nepovede k vyřešení problému, částečně to ale pomůže. Druhá možnost je, že stanoviska dotčených orgánů nebudou závazná, ale pouze doporučující. Jednotlivá ministerstva s tím možná nebudou souhlasit, na druhou stranu z prvotních diskuzí vyplynulo, že i oni chápou, že ten problém je opravdu hluboký. Je také varianta, že argumentační povinnost se přenese na toho, kdo o tom rozhoduje. Ten, kdo říká „ne“, také bude muset říct proč. Je možnost vybrat nějakého arbitra, který by rozhodoval, je ale otázka, kdo by to byl. A pak jsou možnosti, které se ale v minulosti ukázaly jako neúspěšné. Třeba zónování. Celá republika by se rozložila do zón, kde by měl konkrétní orgán závazné stanovisko. Takže třeba v Národním parku by to bylo ministerstvo životního prostředí. Samotné rozzónování ale zabere hodně času, navíc může nějaký rezort přijít a prohlásit za jednu zónu celé Česko.

Pro co jsou například developeři?

Z předběžných diskuzí vyplývá, že by nejraději všechno integrovali do plánu. Pokud by to tak ale bylo, nevyřešilo by to zase problém s příliš dlouhým připravováním a schvalováním samotného plánu, což dnes zabere horizont deseti let. Smysl by to dávalo v případě, že by šlo o menší lokální zástavbové plány, které se týkají čtvrti nebo jedné budovy.

K čemu se kloníte nejvíc vy?

Abych pravdu řekl, nemyslím si, že půjde o jedinou variantu. Výsledek bude spíš mix některých možností, které nakonec odbourají to stanoviskování a přinutí zainteresované osoby udělat dohodu u toho stolu.

Říkal jste, že změny jsou potřeba tři. Co je ta druhá?

Sami starostové musí chtít. Když se dnes snažíte o rozvoj obce, má to spoustu negativních důsledků. Nese je ta obec, které to nic nepřináší, tedy kromě samotné stavby, která ale většinou sousedy štve. Starosta ale není během jednoho volebního období schopný doručit ani ten dům, ani nic, co by lidi uchlácholilo. Rozvoj se tak děje pouze v obcích od deseti do třiceti tisíc obyvatel, kde je z výjimečného důvodu starosta už třetí nebo čtvrté volební období a oplývá takovou důvěrou, že jim voliči odpustí nějaký rozvojový projekt. Takovou obcí je třeba Litomyšl nebo Frýdlant nad Ostravicí. Ve velkém městě ale takové důvěry mezi lidmi a starostou nedosáhnete, už jenom proto, že se tam nikdy nemůžete potkat.

Jak ale zařídit, aby obce chtěly?

Klíč je v motivaci, tedy především v ekonomických nástrojích. Starosta se musí dožít nějakého pozitivního efektu. Když se například rozvine nějaká lokalita a postaví se nové domy, musí spolu s tím vzniknout i něco, co je potřeba. Třeba škola.

Jde tedy o finanční vratku, kterou můžete realizovat třeba přes rozpočtové určení daní nebo skrze nějakou smlouvu s investorem. Motivační nástroje jsou ale i v řešení území, pokud je větší, pak ho zpravidla nevlastní jen jeden investor. Musí existovat nějaký nástroj, který sejme z investorů to riziko, že na jejich části území vznikne namísto výstavby park, což znamená i mnohem menší zhodnocení. Občanská vybavenost se přitom musí stavět také.

Ideálně by měla vzniknout studie, která načrtne budoucí komunikace, veřejné vybavení a podobně, pak by se měl celkový územní rozvoj rozpočítat mezi investory tak, aby jeden neměl lepší podmínky než ti ostatní. Jakkoli je složité tohle svázat do nějaké byrokracie, má to paradoxně jednoduché řešení, ale jen tehdy, když se bavíte u toho stolu. Vydělá na tom totiž každý, a díky tomu dohodu najdou. Nejde to ale v aktuálním systému, který je vůbec nejhorší v Evropě, kde se na rozparcelování pozemku dohodnout nemohou.

Nemohou být cestou třeba plánovací smlouvy? Ty dnes využívá například Praha.

To ano, bylo by je ale potřeba řešit trochu jinak. Na západě je dohoda na financích, které se v nějaké formě vrátí obci, navázaná na samotné povolení záměru. V Praze je to navázané na změnu územního plánu. Jenže od změny územního plánu ke stavebnímu povolení je spousta času, že už to vlastně neodpovídá. I to ale chceme změnit, plánovací smlouvy by měly být jednou z forem motivace pro obce.

Je ale tahle motivace dostačující?

Druhým krokem by měly být další změny. Ministerstvo financí je dnes nakloněno ke změně rozpočtového určení daní nebo například daní z nemovitostí. Jde ale také o různé poplatky, příspěvky, dotace.

Změna rozpočtového určení daní nebo daní z nemovitostí ale asi nepůjde ruku v ruce s reformou územního plánu, nebo ano? Je možné, že na to vůbec nedojde? 

Dojde na to v případě, že nová politická reprezentace dodrží svá mediální prohlášení o tom, že otevře stavební zákon a nastaví samostatnou stavební soustavu. My jsme schopní se k takové úpravě velmi rychle přidat a nastavit několik rychlých změn stavebního zákona v oblasti plánování. To by samo o sobě mělo stavební procesy rozpohybovat. Rozhodně se nám ale nepovede do toho rychle vložit třeba tu ekonomickou motivaci. Po rychlé novele územního plánování by měl následovat vláček změn a politici by měli přijmout to, že změnu zajistí nejen bod a, ale také b, c a d. Pokud by se to nestalo, pak by mohlo dojít k tomu, že by proti prvotnímu uvolnění výstavby nastal ve společnosti zbytečný odpor a starostové nebudou mít nic, s čím by s lidmi změnu vykomunikovali.

Co je třetí významná věc, která se musí změnit?

Digitalizace, obzvláště pak v plánování rozvoje území. Je to vlastně práce nad mapou a na to už existují systémy posledních dvacet let. Nezaměňujme to s digitálním stavebním řízením. Když bude existovat precizní a správně datově a metadatově zpracovaná mapa, pak odpadne spousta úředníků, kteří dnes na stavebních úřadech jen kontrolují soulad záměru s územním plánem. Nebude to potřeba, něco takového totiž proběhne automaticky.

Tohle samo o sobě tedy znamená změnu?

Ano, je to změna přístupu od plánu k plánování. Přestaneme kreslit tu mapu. Může se zdát, že to je jen slovíčkaření, z hlediska procesu je to ale asi stejné, jako když pustíte auto z kopce bez řidiče a s řidičem. Je to totální rozdíl v přístupu. Na západ od nás se zcela běžně potká starosta se stavebníkem a domluví se na tom, jak rozvinout území. U nás se potká starosta se stavebníkem a baví se o tom, co mají na papíře. V 99 procentech případů dojdou oba k tomu, že to, co chtějí, na tom papíru není, takže jdou a ten papír mění. Díky změně si tedy starostové v obcích, a nejen těch velkých, kde je přetlak, budou moci rozvoj z velké části naplánovat sami, vlastní aktivitou, ziskem evropských peněz.

Nebude fakt, že obce na svém rozvoji vydělávají, nějak překážet státu?

To se může stát, ale byl by to velice úzký pohled. Jde totiž o zisk a přilákání investic, neměli bychom se na něj tudíž dívat skrze přerozdělení těch investic. A to proto, že argument, že když se něco nepostaví ve Svitavách, tak to vznikne v Litomyšli, neobstojí. Platí to totiž jen u menších obcí. Zahraniční investory ale lákají jen velká města, takže když se něco nepostaví v Brně, pak to v Česku nebude vůbec.

Pokud stát dopustí, že obce nebudou mít žádnou motivaci, odrazují tím rovnou i případné investory. V Česku navíc až na výjimky chybí investoři malí, zůstali jen ti velcí, kteří přežijí i patnáctileté martyrium s plánováním a povolováním, a mnoho z nich pak směřuje ke spekulacím.

Jak tohle všechno tedy v reálu zkrátí dobu, jakou trvá stavění v Česku?

Klidně o pět nebo deset let v případě velkých projektů. Jen samotná digitalizace představuje obrovskou změnu, když k tomu připočtete tu motivaci starostů, dá to dohromady skutečně několik let.

Co malé projekty?

Problémy ve stavění jsou plošné a dotkne se to zcela jistě i jich. Dotčené orgány mohou zamezit kvůli památkové péči stejně tak velkému jako malému projektu, jde jen o to, jak si vyloží, do čeho mohou zasahovat. A to je problém, který se děje napříč velikostí měst, napříč geografií i velikostí projektu. Změnit se tak bude muset horní i dolní plánovací úroveň.

Co to znamená?

Horní plánovací úroveň je ta, která se děje na úrovni státu. Jsou to nástroje jako politika územního rozvoje, politika architektury, stavební kultury, nově je tu politika krajiny nebo strategie regionálního rozvoje, zásady územního rozvoje a podobně. Nedávno k tomu přibyl ještě územní rozvojový plán, který začne být závazný spolu s první změnou, ke které dojde v roce 2026. Těch nástrojů je příliš a začíná to být chaotický pelmel. Je to pro nás oříšek, protože to není to, co nás tlačí z hlediska bydlení, na druhou stranu je to věc, která brzdí rozvoj státu jako celku. Bude tedy muset dojít k dohodě, která nebude jednoduchá. Už každý pochopil, že když stát naplánuje dálnici, nemělo by nic moc bránit, aby se to stalo. Kraje ale chtějí mít větší moc v rozhodování o svém území. Ministerstvo pro místní rozvoj se teď bude snažit dojednat win-win dohodu, která vypadá tak, že se všechny ty nástroje integrují do jednoho a bude existovat jeden plán, do kterého budou vstupovat kraje i stát. Pokud k tomu nedojde, prohrají všichni.

A dolní plánovací úroveň?

To je ta nejvíc zajímavá, která zajistí ústup od nutnosti dělat velké územní plány. Chceme, aby existovaly spíš ty menší, lokální, zástavbové plány, které dnes vlastně nikdo nechce dělat, protože to nedává smysl. Schválit ho je velmi obtížné, navíc je ve většině případů v rozporu s tím velkým, takže pak zase musí následovat změna územního plánu. Rádi bychom, aby regulační plány, které řeší menší lokality, mohly být v odůvodněných případech v rozporu s velkým územním plánem; pokud by tak někdo udělal konkrétní plán například na Nákladové nádraží Žižkov a existovala dohoda, jak to má vypadat, pak už by nebylo potřeba dělat změnu územního plánu Prahy.

Pokud by tohle platilo, a obce by se do toho pustily od prvního okamžiku, kdy to bude možné, pak logicky velký plán nebudou potřebovat. Zároveň ale neříkáme, že by měly plány přestat existovat úplně – malé obce, které si budou chtít svůj územní plán nechat, ho budou mít. Chceme ale těm aktivním dát možnost pustit se do rozvoje nějakého území rychle a jednoduše.

Jinými slovy, je jednodušší řešit malé území než velké.

Přesně tak. Zároveň bychom neradi končili jen u regulačních plánů, protože ty pak zase nemá smysl pořizovat ve chvíli, kdy jde například o záměr postavit jen jednu budovu. Dnes to vyžaduje skoro stejně složitý proces, jako když stavíte čtvrť, a to je nesmysl.

Chtěli bychom také změnit to, že plán musí pořizovat samospráva uvnitř svých hranic. Potřeba je totiž komplexní rozvoj území, který obecní hranice přesahuje. V Česku je patnáct aglomerací a my bychom rádi, aby vznikla dohoda, že tyto aglomerace budou vymezovat kraje, uvnitř těch aglomerací by si obce řešily strategické územní plánování.

Nechcete tedy slučovat obce, ale umožnit plánování větších celků?

Ano, už jen proto, že slučování obcí není agenda ministerstva pro místní rozvoj, z mého pohledu to ale ani není alfa a omega problémů veřejné správy. Nemusíme mít méně obcí, stačilo by méně politiků v těch obcích. Česká republika zcela jistě přežije 6254 obcí, stačilo by, aby v šesti tisících z nich byl jediný starosta a žádný jiný politik. Vedlo by to k tomu, že by se spojovali v rámci sdružení s okolními starosty a docházelo by tak k posílení kolektivní moci.

Co by to znamenalo pro Prahu ve vztahu k městským částem?

To je problematika sama o sobě. Platí tam ale to samé jako u obcí, a to je ta premisa o menším počtu politiků. Významně by to ostatně pomohlo mnohému. Měla by to ale být pravomoc svěřená do rukou velkých měst, která by si sama měla rozhodnout o tom, jestli má nebo nemá mít obvody a kolik by v nich mělo být politiků.

Bude mít reforma vliv i na to, že se do Česka vrátí malí a střední investoři?

V to doufáme. Efekt by měl nastat nejen na trhu s bydlením, ale i na tom investorském. Časový horizont je ale těžké odhadnout. Velkým oříškem ale bude přechodné období, spousta opatření bude nabíhat postupně, chtěli bychom ale, aby aktivní obce sáhly po nových možnostech co nejdřív. Tedy ideálně od prvního dne.

Co ceny bydlení, budou klesat?

Zkušenosti bohužel ukazují, že jednou nabitá cena je snížená pouze vnějšími vlivy. Takovou byl třeba covid. To znamená, že reforma má ochránit především další generaci. Té současné bohužel pomoci nelze. Říkal jsem to už před lety: až ten problém nastane, nebude cesta zpět. Se samotnými cenami tak zahýbe až to, že dorostou platy na vyšší úroveň.

Očekáváte, že bude proti reformě někdo brojit? Například různé občanské spolky a podobně?

Neprůchodnost systému stavění v Česku bohužel už došla do takové situace, že je dnes na potřebě udělat reformu velká shoda. Chtějí ji samosprávy, odborné kruhy, investoři, profesní komory, stát i jednotlivé resorty. Po debatě s aktéry je cítit celospolečenská energie, která je pro tu reformu potřebná. To velmi pomáhá. Dokážu si představit, že to nějaké části neziskového sektoru bude připadat neadekvátní, pak půjde o vyjednání konkrétních podmínek.

Mají obdobný problém se stavěním i jinde, nebo jsme v tom sami?

Bydlení řeší ve všech velkých městech západních států, až na úplné výjimky. Tou je třeba Polsko, které to má nastavené dobře. U nás to ale bylo trochu jako francouzská revoluce. Napřed na jednu stranu, pak na druhou, pak jsme pobili ty první a zůstalo nám to, co jsme měli předtím. V Česku je ohromná neochota věci změnit, spíš se všichni přizpůsobili. Současný systém je tedy opravdu asi nejhorší z širého okolí, i státy kolem nás, jako je právě Polsko, ale i Slovensko, udělaly nějaké reformy a dostaly se z toho.

Co by se stalo, kdyby k reformě nedošlo? 

Se současným systémem plánování budou velká města v dohledné době řešit nejdříve extrémní problematiku na trhu s bydlením. Souvisí to s proměnou práce, kdy lidé podobně jako v Americe začínají rychleji měnit povolání, třeba i sedmkrát za život. Tuto změnu jsou přitom schopné ustát jen velké aglomerace a velká města. Jsme více a více tlačeni do míst, kde jsou pracovní příležitosti. Umělá inteligence tohle všechno jenom urychlí. Je to věc, kterou jsme věděli už před lety, takže jsme věděli i to, že lze očekávat obrovský problém s bydlením.

Předpokládám, že podobná reforma se ale nedotkne jen bydlení, ale i dalších oblastí. Je to tak?

Nejde jen o bydlení, ale i o schopnost stavět infrastrukturu, jako jsou dálnice či vysokorychlostní tratě. To je jiná strana stejného problému. Česko před mnoha lety rezignovalo na plánování celého státu a nechalo to na krajích, které si tak měly vyžrat projednávání projektů s lidmi. Kraje k tomu ale měly velmi nízkou motivaci, a tak na problém v podstatě rezignovaly. Ne nadarmo stále není dálnice D35 jako spojnice Prahy a Olomouce, která měla být postavená dávno před tím, než se začala modernizovat D1. Jenže do plánu ji jeden z krajů zanesl teprve před několika málo lety, přitom to byla priorita už v roce 2000.

Na druhou stranu se říká, že spolu s vysokorychlostními tratěmi a digitalizací, se lidé budou moci přestěhovat na venkov. To tedy neplatí?

Rozhodně není v silách státu postavit kvalitní infrastrukturu do všech vnitřních periferií, aby lidé trávili čas na venkově a pracovali vzdáleně. Ten trend stěhování do měst se dá určitě pomocí zlepšování digitálních nástrojů a výstavbou infrastruktury zpomalit. A tím pádem řešit nerovnováhu mezi cenou bydlení ve velkém městě a případnou dojížďkou. Jenže ochota lidí dojíždět je dlouhodobě na úrovni šedesáti minut denně, to znamená v okruhu do třiceti minut jízdy. Navíc není problém dojet z Prahy do Brna za hodinu, problém je takzvaná last mile, tedy ten poslední úsek, který musíte absolvovat, abyste se dostali domů. Myslím si proto, že představa, že se lidé masivně budou stěhovat z měst, je lichá. Ostatně ani covid s tím nic neudělal.

Co se tedy v době, kdy se většina obyvatel stěhuje do měst, děje s venkovem?

 Odjakživa, zejména pak od průmyslové revoluce, lidé řeší bydlení. Jízlivě podotýkám, že ideální je bydlet ve srubu, v lese, na Václavském náměstí. Jenže tam není ani srub, ani les, vše ostatní je pak vykoupeno penězi. Můžete si tak kousek od Václavského náměstí koupit vilu, zaplatíte za ni ale sto milionů. I proto existuje dvojí bydlení – bydlím ve městě, na venkově mám chalupu. Je potřeba počítat s tím, že k vylidňování venkova bude docházet, děje se to i v jiných státech Evropy. Obyvatelé velkoměst ale budou mít asi stále touhu odpočinout si o víkendu, budou tedy existovat obce, kde žije jen pár obyvatel, zbytek jsou lidé, kteří dojíždějí, když mají volno. Variantou je koupit dům v suburbánní oblasti. Když počkáte dvacet let, stane se z ní širší centrum a vznikne nová suburbánní oblast. To je přirozený vývoj.