EY: Stav rovnováhy
S Dagmar, ředitelkou marketingu EY, se ZEN setkává průběžně, v rámci dobrých vztahů, kvůli informacím, které může poskytnout, i kvůli dobré kávě, kterou mají v EY. Když za mnou spolužáci z ekonomických fakult přišli, že po škole nastupují do jednoho z hráčů velké čtyřky, nevěděla jsem, jestli mi jich má být líto, nebo zda mám závidět příjemný nástupní plat a strmý sprint po žebříčku firemní hierarchie v případě, že se osvědčí. Vidina práce po nocích, skákání z klienta na klienta po všech koutech republiky, kancelářské prostředí a davy mladých a ambiciózních se stejným drivem, mne nadšením nenaplňovala. Vše je ale prý jinak. Lidé z EY jsou nejen prací živi. A společnost je v tom podporuje. Prostor pro vlastní projekty, flexibilní pracovní doba či částečné úvazky. Rozhodli jsme se s těmi šťastlivci sejít a poslechnout si jejich příběhy z první ruky. Níže je to, co jsme si poznamenali jako zajímavé.
Kouzlo uvolnění
Jan je drobné postavy, oděný do obleku s jemným proužkem, který dokonale ladí s obdobným proužkem na košili. Riskantní kombinace, ale funguje. Avizoval zpoždění, a nakonec dorazil první. V nadnárodní konzultantské společnosti EY pracuje jako vedoucí partner podnikového poradenství a řízení rizik. Šéf šéfů působí přirozeně, sebejistě a otevřeně.
„Lidé dělají tu chybu, že se příliš věnují věcem, na kterých jim záleží. Jsou křečovití a pak to nejde. Uvědomil jsem si, že je potřeba být uvolněný a zároveň koncentrovaný. To je ten správný stav. Když něčemu věnujete příliš pozornosti, začne to drhnout,“ vysvětluje šéf Jan jednu ze svých životních filozofií vypůjčených z jógy, čchi-kungu a karate. Ty praktikuje téměř každý den, třeba už brzy ráno.
Holky, hurá do IT!
Dita si s líčením hlavu nedělá. Je to asi praktičtější, kiteboarding a wakeboarding není pro slečinky. Sportovně oblečená slečna působí trochu dojmem, že ví, co chce, i když ještě možná úplně neví, jak na to. Do EY nastoupila jako IT risk konzultant a datový analytik po absolutoriu podnikové informatiky na Ekonomicko-správní fakultě MU v Brně. Momentálně dokončuje druhé magisterské studium na Fakultě informatiky Masarykovy univerzity v Brně.
Již po dvou letech si vysloužila neplacenou dovolenou, protože potřebuje dotáhnout svůj osobní projekt, neziskovku Czechitas, která láká holky do IT. „IT odborníků je nedostatek a lidé v technologických společnostech pracují rádi. Pokud se jim jen trošku něco nelíbí, druhý den můžou mít práci jinde,“ popisuje záviděníhodnou situaci lidí své specializace.
Děti i kariéra? Jde to!
Alice je vysoká hnědovláska v modrém kostýmku. Šéfka, které můžete říct všechno. V EY pracuje jako výkonná ředitelka oddělení účetního poradenství, které v České republice založila po návratu z Londýna. Práce na plný úvazek? Zatím ne pro Alici, doma má dva kluky, a když byli menší, tak brala telefony i na hřišti. „Je skvělé, že mi firma umožnila práci na částečný úvazek. Nešlo by to ale bez manžela a týmu, který vás podporuje,“ zdůrazňuje Alice a je vidět, že to nevnímá jako klišé, opravdu jí záleží na tom, aby se kompliment v textu objevil.
„Občas to vypadá, že v zahraničí lidé pracují více, ale ze sedmileté zkušenosti vím, že to někdy jen prezentují počtem hodin strávených v kanceláři a skutečnost je jiná. Varovali mě, že v Londýně můžu na vlastní život zapomenout, ale byla jsem mile překvapena. Můj londýnský šéf například každý čtvrtek odcházel bez výjimky v pět, protože manželka, žena v domácnosti, hrála večer poker s kamarádkami.“ Když nehoří termín zakázky, konzultanti velké čtyřky prý domů v osm nechodí. „Je to dané firemní kulturou, u velké transakce musíme zabrat, ale pak se to v průběhu roku vyrovná,“ vysvětluje Alice pracovní rytmus.
Nestandardní řešení
„Je mi jedno, kdy lidé odcházejí a přicházejí do práce. Důležité je, že mají výsledky a vědí, co dělají. Když nemají práci, ať třeba jdou domů,“ popisuje Jan svůj styl vedení. Vše kontrolovat přijde šéfovi šéfů neefektivní, podle svých slov by sklouzl do zbytečných detailů a nebylo by to přínosné. Kontakt s týmy udržuje tak, že pendluje po kancelářích a každou chvíli sedí někde jinde. Věří, že Češi jsou pracovití, a když je potřeba, dělají na projektu neomezeně. „Máme velmi dobrou zpětnou vazbu na lidi, které jsme vyslali do zahraničí a mnohdy je tam hodnotí mnohem lépe než my tady.“ Vynikáme údajně v nacházení nestandardních řešení, když nevyjde plán A, najdeme plán B, C nebo i D. „Je to paradox, ale občas řeším i to, že kolegové chtějí rušit dovolené, aby mohli pracovat na určitém projektu,“ říká Jan.
Podle Dity jsou Češi skromní, vděční za příležitost a nezneužívají důvěry zaměstnavatele. „Loni v létě mi zaměstnavatel umožnil jet na několik týdnů do Řecka na kiteboarding. Ráno tam vždycky foukal stejný vítr, vyběhla jsem v sedm hodin, dopoledne trénovala a kolem poledne jsem už seděla s počítačem na pláži a pracovala pro velkou korporaci.“ Sportovní soutěživost a snaha mít vliv, měnit příběhy, jako třeba v neziskovce Czechitas, je tím, co si ze svých zálib přenesla i do práce.
Proč EY?
„Lákalo mě pracovat pro různé typy klientů, v různých odvětvích, v Čechách i v zahraničí,“ vysvětluje Alice, proč se dala na konzultantskou dráhu. Každý z patnácti minulých roků byl jiný a realita předčila očekávání. „Začínáte v kolektivu mladých lidí, je to jako pokračování školy,“ vzpomíná. Její současnou motivací je možnost chovat se jako podnikatel v rámci korporace. „Stavíte svůj tým, sháníte zakázky, můžete realizovat byznys v tom odvětví, které vás baví.“ Jan začínal s klasickou kancelářskou prací. „Po třech měsících mi vadilo, že chodím pořád na to stejné místo a vidím ty samé tváře, i když milé. To se mi u EY stát nemůže. Baví mě, že můžu lidem pomáhat nahlížet na věci z jiného úhlu, mám možnost sledovat, jak přemýšlejí, jak pak fungují a jakou kolem sebe vytvářejí realitu,“ říká.
Pro Ditu práce v EY rozhodně nebyla vysněná. Jednoduše o firmě a příležitostech v ní vůbec nevěděla. „Studovala jsem zároveň informatiku a ekonomickou fakultu. Práce, která mi umožňuje skloubit oba obory, je pro mne obrovskou příležitostí. Po dvou letech můžu pouze pět ódy, z absolventů tady dělají profesionály. Ze začátku jsem si musela zvykat na velkou nálož sezení, ale relativně rychle jsem zjistila, že můžu i chodit a zajímat se o práci venku,“ vysvětluje se smíchem Dita své začátky. „A flexibilita, kterou mi zaměstnavatel dává, je neskutečná.“
Sami za sebe a se sebou
Za rovnováhu mezi soukromým a profesním životem jsou podle Jana lidé zodpovědní sami. „Vždy jde všechno zevnitř ven. Lidé, kteří něco chtějí, si to tak v rámci firmy zařídí, nebo jdou jinam. U nás určitě nedává smysl tlačit zaměstnance ke krátkodobým výsledkům. Musíme vychovávat další generace.“ Dita věří, že motivací dnešní mladé generace nejsou peníze, ale čas, který chtějí pro sebe. „Zaměstnavatel se tomu musí přizpůsobit. My zase máme zodpovědnost dokázat, že na to máme, a vybudovat si důvěru.“ Předloni se Jan rozhodl vzít si několik měsíců volna, tzv. sabbatical. A nevydal se nikam, zůstal v Čechách.
„Ať se vydáte, kam chcete, zůstanete stejně sami se sebou. Využil jsem ten čas k tomu, abych se ve cvičení posunul na úroveň, která by se mi lépe dělala při práci. Zabývám se také energiemi a meditačně koncentračními cvičeními. Na ty musíte mít do určité úrovně klid. Když venku třeba přejede auto, rozčílí vás to. Od určité úrovně vám to auto už nevadí. To znamená, že to samé cvičení můžu provádět v horších podmínkách, a jde to pak lépe dohromady i s prací. V práci lidé řeší jedny věci s jedněmi lidmi a v soukromém životě zase jiné věci s jinými lidmi, a považují to za rovnováhu. Bohužel jim z toho vypadla potřeba být sám se sebou.“
Jan se řídí tím, že možností je nepřeberně. Když něco nedopadne, tak to nedopadne, vždy existuje další možnost. A i když to dopadne, jednou to skončí. Alice doporučuje vyjet do zahraničí, sama tam strávila skoro sedm let. Rozšíříte si pohled na svět a zároveň vás to naučí vážit si toho, co máme doma. A Dita by chtěla být za dvacet let tam, kde jsou dnes Jan a Alice.
