Nohavicova litanie na začátku století

Jaromír Nohavica

9. srpna 2012 · 17:57

Nové album Jaromíra Nohavici má v názvu jednotné číslo, ale výstižnější by bylo množné. Tak mě tu máte, mohl by opět říct ostravský písničkář, pořád a stále, i 30 let poté, co se poprvé s kytarou veřejně postavil před posluchače, které si získal na první pokus. A ani po těch letech je z písničkářského hlediska nezklamal a nečiní tak ani nyní.

Většině Nohavicových souputníků už dávno došel dech, stáhli se do ústraní, v lepším případě stále hrávají alespoň pro desítky či pár stovek věrných, v horším už nejsou mezi živými. Nohavica ale stále oslovuje tisíce lidí v demokracii stejně jako za totalitního režimu, zatímco pro jiné byla ztráta možnosti říkat svou pravdu jen náznaky mezi řádky osudová.

Snad proto, že Nohavica umí popsat pocity člověka občas bezmocného vůči nátlaku, neštěstí, nespravedlnosti, moci, zvůli i vlastní samotě, občas udiveně hledícího na to, jak lidé a společnost znovu nepoučitelně opakují chyby z minulosti. To je přitom bohužel až příliš podobné za totality i v demokracii, jak mimo jiné dokládá nespokojenost se současným stavem tuzemské politické scény a vysokými pocity bezmoci něco změnit.

Návrat ke komornějšímu projevu

Nohavica se vrátil ke komornější podobě projevu, jak jej mohli příznivci vidět i na letošních koncertech. Vystačí si s kytarou a akordeonem Roberta Kuśmierského, jenž dává nejvíce připomenout 16 let staré Divné století (v něm se s houslemi stejně jako nyní objevil Nohavicův otec) i zasněnou náladu slezského regionu.

Dávno se ale nejedná o jednoduché písně, jež by měly potenciál zlidovět a znít u táboráků či v hospodách, snad s výjimkou holdu rodnému Ostravsku U nás na severu. Ani na nové desce Nohavica nešetří pesimismem. Opět účtuje s minulostí, která zrovna Nohavicu několikrát nepříjemně doběhla, celou jednu píseň věnoval seznamu denní produkce zpráv z černé kroniky protkané s pocity mizejícího milostného vztahu, v jiné zase vyzývá „kupte si hřebeny, blíží se všivé časy“. Jako by novým albem říkal: Divné století je za námi, další takové nejspíše stále před námi.

Nechybí ani hold ruským vzorům (Moskevská virtuálka) ani ukázka Nohavicova smyslu pro ironii a sarkasmus jako v písni Dežo, kde je nadsázka týkající se soužití s Romy tak jasná, že za rasismus ji může považovat pouze vypočítavý pragmatik hledající senzaci za každou cenu. Připočteme-li k tomu Nohavicův talent na vyhledávání spoluhráčů v podobě Kuśmierského angažmá – je o excelentní desku postaráno.