Bitcoin z ekonomického hlediska selhal. Čtyři důvody, proč krypto nefunguje jako měna
Projekt bitcoinu se vydal směrem, který v mnoha ohledech původní romantické představě o nové, stabilní a na státu nezávislé měně vůbec neodpovídá. Z čistě technického hlediska je bitcoin vskutku úspěchem: jeho protokol byl nastaven tak chytře, že způsob uvádění nových bitcoinů do oběhu funguje velmi dobře, stejně jako princip ověřování transakcí, díky němuž je například téměř nemožné prodat tentýž bitcoin dvakrát. Technicky vzato je tedy bitcoin opravdu vcelku bezpečný a důvěryhodný. Z ekonomického hlediska ale bitcoin funguje úplně jinak, než bylo původní očekávání.
Zaprvé, bitcoin je cokoliv jiného, jen ne stabilní: kolísání jeho kupní síly v čase je ohromující a rozhodně daleko větší než kolísání kupní síly kterékoliv tradiční měny v rozvinutém světě. Pokud si tradiční měny od zastánců bitcoinu vysloužily označení „inflační“ proto, že jejich kupní síla klesá obvykle tempem pár procent za rok, jak potom nazvat měnu, která dokáže ztratit pětinu své kupní síly za týden?
Nestabilita hodnoty bitcoinu ovšem není přechodnou drobnou nedokonalostí, nýbrž přímým důsledkem jeho konstrukce: cena bitcoinu vykazuje masivní poryvy nahoru a dolů právě proto, že neexistuje žádná instituce, která by mohla na trhu s bitcoinem intervenovat – tedy měnit jeho nabídku – tak, aby stabilizovala cenu tváří v tvář přílivům a odlivům poptávky. Představa, že ke stabilitě ceny stačí stabilita nabídky (v tomto případě fixní množství bitcoinů v oběhu), je zkrátka mylná.
FLOW: S cihlou zlata se vyfotíte líp než s bitcoinem. ČNB to dělá pro PR, ze stejného důvodu by měla nakoupit krypto, říká oceněný ekonom Krištoufek.
Zadruhé, ke svému původnímu účelu, tedy jako prostředek směny, je bitcoin i po více než patnácti letech své existence využíván jen velmi málo. Například v případě koruny byl loni průměrný měsíční objem bezhotovostních transakcí více než šestkrát vyšší než objem korun v oběhu, měřený agregátem M3. Naproti tomu u bitcoinů byl naopak objem peněz v oběhu výrazně vyšší než průměrný měsíční objem transakcí, a to možná až čtyřicetinásobně. Jde jen o odhad: skutečný objem bitcoinů v oběhu není znám, protože značná část těch už vytěžených je nejspíš ztracena.
Nepraktický pro směnu
Důvody pro jen velmi malé využívání bitcoinu k placení jsou jasné. Nejenže je jeho hodnota velmi kolísavá; placení bitcoinem je navíc poměrně zdlouhavé anebo drahé: ve chvílích velké poptávky po platbách musí plátce buď nabídnout poplatek ve výši až vysokých desítek dolarů, nebo se smířit s tím, že platba potrvá mnohonásobně déle než klasická bankovní platba. A placení bitcoinem je zatím možné jen u velmi úzkého okruhu prodejců zboží nebo služeb.
Jako platidlo ho proto velmi často používají bohužel ti, pro které je maximální anonymita cennější než nezanedbatelný poplatek za rychlé provedení platby. Jde o nejrůznější kriminálníky, pašeráky, mafiány, teroristy, vyděrače, obchodníky obcházející mezinárodní sankce. Podle některých zdrojů jsou skrze kryptoměny každoročně vyprány desítky miliard dolarů spojených s nekalými aktivitami.
Guvernér ČNB Aleš Michl chce nakoupit do devizových rezerv bitcoin. Co na to říkají ekonomové a politici?
Kdo kupuje bitcoin, pomáhá globálnímu oteplování
Za třetí, další těžký úder romantické pověsti bitcoinu přišel zcela nečekaně ze strany ochrany klimatu. Získání nových bitcoinů je možné jen při nasazení čím dál masivnější výpočetní kapacity s využitím čím dál masivnějšího objemu elektřiny. Celosvětová snaha vydat nové bitcoiny vede k odběru elektřiny, který už je blízko úrovně spotřeby Nového Zélandu nebo Portugalska. Více než polovina této energie prý sice pochází z obnovitelných zdrojů, ale i ty by mohly být využity jinak, snad užitečněji. Takže kdo si kupuje bitcoin, výrazně napomáhá globálnímu oteplování.
Začtvrté, transakce v rámci systému plateb s bitcoinem jsou sice před podvody velmi dobře chráněny, ale firmy poskytující různé služby spojené s kryptoměnami jsou pro podvody živnou půdou, a to mnohem víc než tradiční finanční ústavy. Zatímco standardní finance už dnes podléhají velmi přísné, předchozími podvody poučené regulaci, kryptosvět je nový, a centrální banky a další úřady tudíž teprve zkoumají, do jaké míry se stávající regulace dá uplatnit i na tento nový svět nebo zda je žádoucí vytvořit regulaci novou, šitou kryptosystému přímo na míru.
A tady přichází možná úplně největší kryptorozčarování. Ve světle touhy vytvořit měnu, do jejíhož hladkého a správného fungování nebudou svýma nešikovnýma anebo zkorumpovanýma rukama zasahovat státní nebo centrálně bankovní úředníci, je představa státní regulace kryptoměn po vzoru regulace tradičního finančního sektoru děsivá. Podvody v kryptosvětě se ale množí, a tak sílí i hrozba, že široká veřejnost toto kdysi tak nadějné odvětví odepíše jako eldorádo šmejdů.
Dnešní kapitáni kryptosvěta tak se skřípěním zubů došli k hořkému závěru, že regulace bude nutná, ba že je třeba po ní aktivně volat. První kroky tímto směrem už byly podniknuty: například v Evropské unii bylo schváleno nařízení známé pod zkratkou MiCA (Markets in Crypto Assets).
Sečteno a podtrženo: bitcoin sice vesele v dlouhém období posiluje, to ale nemění nic na tom, že – přinejmenším prozatím – své romantické poslání moc nenaplňuje. Nicméně z pohledu ekonomických a finančních teorií jde už teď o zcela unikátní experiment, který nám nasvěcuje zákonitosti fungování měn, platebních systémů, investic i lidské psychiky z nového a velmi nezvyklého úhlu.
