Hlášení o přepravě odpadu faxem, klimatické skóre na obalech. Proč vnitřní trh EU nefunguje?
Loni v září zahýbal Evropskou unií velmi vlivný report bývalého nejvýše postaveného centrálního bankéře – a také bývalého italského premiéra – Maria Draghiho. V plné nahotě ukázal všechny evropské problémy, které brání konkurenceschopnosti Unie. Však se na něj také nová Evropská komise odkazuje takřka v každém projevu a ve většině dokumentů, co vydává.
Draghi v polovině února uveřejnil v deníku Financial Times dost zásadní komentář, ve kterém říká, že cla navrhovaná prezidentem Donaldem Trumpem nejsou pro ekonomický růst takový problém jako bariéry, které jsou stále přítomné na vnitřním evropském trhu. Cituje statistiky Mezinárodního měnového fondu, podle kterých jsou tyto překážky srovnatelné, jako kdyby mezi sebou státy uvalovaly clo 45 procent na vyrobené zboží a 110 procent na služby.
Evropa si regulačně podvázala digitální sektor, což brání rozvoji evropských technologických firem. Náklady na soulad s nařízením na ochranu osobních údajů (GDPR) podle bývalého evropského centrálního bankéře snižují zisky evropských menších technologických firem o 12 procent.
EU tak reálně vytvářela nové vnitřní bariéry, a zároveň odstraňovala ty vnější pomocí různých obchodních dohod. Výsledkem je, že evropské firmy se snaží hledat obchodní příležitosti více mimo vnitřní „jednotný“ trh. Evropa obchoduje víc s vnějším světem než sama se sebou, což je v současné geopolitické situaci průšvih.
České překážky
Pro konkrétní příklady překážek nemusíme chodit daleko, protože je děláme obchodníkům sami i v Česku. Třeba Svaz obchodu a cestovního ruchu oprávněně kritizuje už léta vyhlášku ministerstva zemědělství, která nutí každého dovozce hlásit kontrolním orgánům čtyřiadvacet hodin předem objemy dovážených brambor, jablek a téměř kompletního sortimentu potravin živočišného původu, což samozřejmě omezuje možnost rychle české obchody dozásobit čerstvými potravinami třeba z Německa.
Pokud by si chtěla česká firma najmout elektrikáře třeba z Bulharska v rámci volného pohybu osob, tak ho nemůže zaměstnat dříve, než složí nové zkoušky v češtině. Národních specifik, které otravují život, je hodně. Loni připravil „Evropský kulatý stůl průmyslníků“ (ERT), což je vlivná organizace zástupců velkých evropských firem, „Kompendium překážek“ na jednotném trhu. Některé bariéry jsou opravdu bizarní.
Třeba Francouzi vyžadují, aby na všech obalech zboží, které se třídí do různých systémů (typicky třeba plastový a papírový obal elektroniky) byl zobrazený „Triman“ – panáček, kterému lezou z ruky tři zahnuté šipky. V praxi to znamená nutnost vytvořit extra obal pro Francii, protože některé státy naopak zvláštní obrázky zakazují. Výsledkem jsou vyšší náklady. Jednotlivé evropské státy také požadují na obalech od potravin různá klimatická skóre. Španělé chtějí informaci o obsahu recyklovaných plastů na obalu.
Odpady jsou také legrace
Převážení odpadů přes hranice je obří byrokracie, což brání třeba optimalizaci recyklace. Jedna z firem uváděla, že by ráda recyklovala svítidla odevzdaná v rámci zpětného odběru odpadu v Nizozemsku ve své továrně v Belgii a vyráběla z nich nové zářivky, ale nejde to. Úřady v některých německých spolkových zemích vyžadují zaslání hlášení o přepravě odpadu faxem. Jedna z firem v kompendiu píše, že EU chce na základě nařízení o kritických surovinách do roku 2030 recyklovat nejméně 15 procent kritických surovin, ale současné předpisy pro přepravu odpadů to fakticky neumožňují a je snazší tyto odpady vyvézt mimo EU, nebo nerecyklovat vůbec.
V digitální oblasti platí to samé. Třeba německý gigant v oblasti podnikového softwaru SAP poukazuje na to, že prakticky každý stát má svoji cloudovou certifikaci, některé státy vyžadují bizarní podmínky ve veřejných zakázkách a některé vyžadují lokalizaci dat na území daného členského státu, což samozřejmě prodražuje služby.
V Polsku pak výrobci kosmetiky, kteří používají zkapalněné plyny jako hnací plyn do rozprašovače, spadají pod zákon, který řeší rezervy paliv. Musí tak udržovat zásoby plynů, platit poplatky za „strategické zásoby“ a posílat o plynu pravidelné reporty.
Už něco konečně udělejte
To, co Draghi popisuje shora, tak firmy popisují zdola. Některé stesky jsou samozřejmě obecné a některé nedávají smysl, ale většina v onom dokumentu jsou skutečná omezení jednotného trhu, která představují bariéru pro obchod uvnitř Unie na „jednotném trhu“, a v USA nebo Číně prostě neexistují. V USA jsou samozřejmě mezi státy v řadě případů rozdíly, ale nejsou tak velké jako v EU. Samozřejmě pomáhá i to, že uvnitř Spojených států není žádná jazyková bariéra.
Možná by komise měla být méně „geopolitická“ a více vnitropolitická a soustředit se na tyto reálné a praktické překážky hospodářského růstu. Protože v oblasti jednotného trhu má Evropa obrovské rezervy. Mario Draghi funguje jako kvalitní buditel. Takže ho můžeme opět citovat, tentokrát z jeho projevu v Evropském parlamentu v úterý 18. února: „Říkáte ne veřejnému dluhu. Říkáte ne jednotnému trhu. Říkáte ne vytvoření unie kapitálových trhů. Nemůžete říct ne na všechno. (…) Ptáte se mě, co je nejlepší udělat… Nevím, ale něco už konečně udělejte.“
