V železném objetí. Jak Putin s Kimem budují nový světový řád
Globalizace se spolu s tím, jak se fragmentuje světový obchod, stává v hospodářské rovině lehce obstarožním pojmem. To však rozhodně neplatí o mezinárodní bezpečnosti, kdy se svět vskutku čím dál více proměňuje v onu „globální vesnici“. Příkladem za všechny může být obnovené partnerství mezi Ruskem a KLDR, reprezentované návštěvou Vladimira Putina v Pchjongjangu.
Analýza původně vyšla na serveru Info.cz.
Novodobého ruského cara do náruče severokorejského vůdce nevehnala sousedská náklonnost, ale obtíže při vedení válečných operací na Ukrajině. Jen málokterá událost tak věrně demonstruje stále silnější prolínání euroatlantického a asijského politického dění. To přitom představuje jev, na nějž si budeme muset chtě nechtě zvyknout.
Potemnělé letiště poblíž severokorejského Pchjongjangu, květiny, červený koberec a na něm nervózně se pohupující mladý muž zavalitější postavy. Tento vskutku nečekaný obraz přinesla světová média, když zobrazila jinak vždy sebejistě se tvářícího vůdce KLDR Kim Čong-una, čekajícího na ruský prezidentský speciál.
Ten měl kromě početné delegace vysoce postavených mocnářů bezpečně dopravit i jeho nového spojence, v zahraničí jinak ostrakizovaného Vladimira Putina. Tak se také stalo. Následovalo vřelé přivítání, květiny a první úsměvy v přilehlé hale, jež zahájily setkání s význačným geopolitickým rozměrem.
Oprášené „přátelství“
Pro Kimův režim se jednalo o ukázku vlastní prestiže a faktu, že izolace na mezinárodní scéně není natolik neprodyšná, jak se jeho protivníci snaží vykreslit. Pchjongjang se navíc nestává cílem takto vysoce postavených návštěv příliš často, a to zvláště v postcovidové éře. Komunistický skanzen se během ní téměř hermeticky uzavřel, ze strachu, že případné rozšíření nemoci by jeho již tak zdecimované zdravotnictví nebylo schopné ustát.
Po rozvolnění pravidel následovalo několik níže postavených návštěv, nicméně vítat hlavu jedné z jaderných velmocí světa, která sice už představuje pouze stín své dřívější sovětské slávy, pořád však hraje roli významné regionální mocnosti s pozůstatky globálních kapacit, představovalo úplně jinou úroveň.
Nutno podotknout, že z dlouhodobého hlediska znamená toto setkání jistou renesanci mezi těmito dvěma zeměmi, dlouhodobě stojícími v opozici vůči panujícímu liberálnímu a na pravidlech založenému mezinárodnímu řádu, v jehož čele navzdory svému oslabení stále stojí Spojené státy.
Přestože svazky mezi Moskvou a Pchjongjangem byly obzvláště během stalinské éry minimálně na ideologické úrovni poměrně srdečné (Kim Ir-sen měl údajně dlouhé dny plakat nad skonem sovětského vůdce) a zachovaly si určitou dynamiku i v následujících dekádách během čínsko-sovětské roztržky, rozpad SSSR způsobil výrazné opadnutí zájmu nových vládců Ruska o tento kout země. Sám Putin za téměř čtvrtstoletí své vlády Severní Koreu navštívil pouze jednou, a to hned na začátku svého prezidentování v roce 2000. Tehdy ho ještě vítal otec současného vůdce, vyhlášený „hédonista“ Kim Čong-il.
Strategické partnerství a odpor vůči sankcím
Korunou návštěvy se stalo podepsání nové dohody o strategickém partnerství, která zpečetila prohlubování vztahů obou zemí v posledních dvou letech, a zároveň potvrdila řadu spekulací západních tajných služeb i analytiků o charakteru jejich spolupráce. Smlouva totiž obsahuje poměrně vágní, z diplomatického hlediska však rozhodně zajímavou klauzuli o vzájemném poskytnutí podpory v případě „agrese“ vůči jedné ze stran.
O praktické vážnosti daného prohlášení lze vést sáhodlouhé diskuse, nicméně pořád se jedná o projevení závazku ze strany stálého člena Rady bezpečnosti OSN s právem veta vůči totalitní zemi, která je technicky vzato pořád ve válečném stavu se svým jižním sousedem, jehož považuje za úhlavního nepřítele. Podpis by měl rovněž vytvořit podmínky pro vojensko-technickou spolupráci mezi oběma výrazně vojensky orientovanými ekonomikami.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
