Visegrád padl, je čas formovat nová partnerství
Maďarský premiér Viktor Orbán má sice důvod k oslavám, ty však nemusejí být až tak sladké. Je dost možné, že nedělní volby poslaly z márnice do hrobu jeho oblíbený mocenský nástroj, visegrádskou čtyřku. Alespoň tedy co se nejvyšší politické úrovně týče.
Válka na Ukrajině naplno odhalila nejen propast mezi východem a západem Evropské unie, ale i fakt, že ani čtyři země s podobnou geografickou polohou a historií se nemohou opřít o společné zájmy, když dojde ke skutečné krizi. Spolek zažil svou hvězdnou hodinku v době, kdy všechny členy vedly populistické vlády, jejichž největší starostí byly silácké výroky směrem k Bruselu. Ideálně ne za cenu ztráty přístupu k unijním fondům.
Tato idyla se postupně drolila se změnou politických poměrů na Slovensku a v Česku. Od počátku ruské invaze se ve V4 vlastně jen čekalo na to, zda maďarské volby rovněž přinesou změnu, jež by umožnila v partnerství smysluplně pokračovat. Tyto naděje se nejen nezhmotnily, hlasování naznačilo, že problémy možná vězí hlouběji než ve vládnoucí slupce.
Příčin neúspěchu maďarské opozice je celá řada. Šlo o těžko držící slepenec, který vedl nepřesvědčivý lídr Péter Márki-Zay. Místo aby voličům předestřel lákavý obraz jiného Maďarska, pokusil se Orbána porazit jeho vlastními zbraněmi. Sliboval ještě větší podporu rodin a na vládu útočil tak těžkopádně, že u toho zvládal urážet různé skupiny společnosti.
V podstatě jedinou nadějí opozice v závěru klání byla možnost, že Maďaři Orbánovi neodpustí jeho shovívavý přístup k Rusku, který pramení z pragmatismu a nepřátelství k Ukrajině. Ústavní většinu pro Fidesz lze však těžko číst jinak než jako poměrně silný souhlas Maďarů s tímto postojem. Země si tak dobrovolně zvolila cestu do unijní izolace, v níž může dále živit svůj trianonský komplex, a možná dokonce společně s Ruskem snít o rozpadu Ukrajiny, který osvobodí maďarskou menšinu v Zakarpatí a navrátí region do „velkého“ Maďarska.
Jisté riziko v geopolitické orientaci představuje i Slovensko. Ministr hospodářství Richard Sulík o víkendu vyjádřil ochotu zaplatit Moskvě za plyn v rublech, aniž by mu u toho někdo trhal nehty nebo bezprostředně hrozila odstávka velkých slovenských podniků. Koaliční partneři ho za ústupnost Moskvě kritizují, premiér Eduard Heger trvá na jednotném unijním postupu i sám ministr už své výroky poněkud korigoval.
Škoda však už byla napáchána a Sulík je hrdinou ruských médií. Nejde přitom o jeho první podobné vyjádření. Měsíc před počátkem invaze hovořil o škodlivosti protiruských sankcí a horlil pro obchod s Ruskem. Nikdo sice nemůže Bratislavu vinit z náklonnosti k Moskvě, jakou předvádí Budapešť, k jestřábí pozici Varšavy však má také daleko. Heger se nepřipojil k cestě premiérů regionu do Kyjeva a z nedávného průzkumu vyplynulo, že podle třetiny Slováků válku záměrně vyvolal Západ.
Ukrajinský boj o existenci za našimi humny však nemusí být jenom okamžikem zmaru dosavadních partnerství, ale i přirozenou příležitostí vybudovat nová, zejména na poli bezpečnosti. Dosud nepříliš akční země na východní výspě unie mohou buď nadále spát s pocitem, že je spolehlivě chrání členství v NATO, nebo si připustit, že americký zájem o Evropu stále více slábne a taková Francie si není jistá, jestli je pro ni důležitější Ukrajina, nebo Mali.
V současnosti se zdá, že Česko je natolik probuzené, aby se zvládlo postavit do pozoru po bok Polska a Pobaltí. Pokud však bude konflikt příliš dlouhý a přinese vážné hospodářské a sociální následky, může přijít vyčerpání a touha vrátit se do starých kolejí.
