Premiér Andrej Babiš se rozhodl dovést do konce nápad se zrušením konceptu superhrubé mzdy. A to v té velkorysejší, ale zároveň i rozpočtově mnohem náročnější verzi.
Základní sazba daně z příjmu zaměstnanců má klesnout na 15 procent z hrubé mzdy.
Pro premiéra to bylo zjevně důležitější, než k tomu hledat shodu ve vládě – jde o jeho poslanecký návrh. A přišel s tím bez toho, aby se s tím počítalo v návrhu rozpočtu na příští rok. Prostě to podal. A „vyřešil“ to tím, že navrhl rozvolnění i dalších rozpočtových pravidel.
Argumentů kolem rušení superhrubé mzdy zazněla v poslední době spousta, některé věci je ale dobré si připomenout. Koncept, který od roku 2008 zavedla vláda premiéra Mirka Topolánka, měl přestat platit už v roce 2015. Kabinet, v němž byl Andrej Babiše ministrem financi, to ale na poslední chvíli zvrátil. A stejně tak rušení superhrubé mzdy odmítaly i další vlády.
Nynější vláda to má sice v programovém prohlášení, dostala se k tomu ale až nyní. Tedy v době, kdy veřejné finance už tak krvácejí kvůli koronavirové krizi. Jinak by nebyl důvod za to Babišův kabinet nepochválit – lépe později než vůbec. Přestože například rozdíl mezi oběma sazbami – 15 a 23 procent – není zrovna ideální.
A pak je tu ještě zásadní problém. Změna má platit jen dva roky. Prý kvůli tomu, aby se počkalo na skutečné fiskální dopady a hlavně na vývoj ekonomiky. Panuje oprávněná obava, že náklady, tedy rozpočtový výpadek, budou za současné situace vyšší než užitek, neboli roztočení spotřeby.
A i kdyby se tato obava ukázala jako planá, je to nesystémové. Daňový systém to při krátkodobé platnosti nezjednoduší, spíš naopak. A nehraje roli, jestli to je jen úlitba prezidentu Zemanovi, anebo vzkaz voličům před příštími sněmovními volbami.
