Nejhorší snad máme za sebou, ale čekají nás další výzvy, říká prezident Svazu podnikatelů ve stavebnictví

Kdybyste měli několika slovy popsat stav tuzemského stavebnictví a developmentu, jaká slova by to byla?

Jiří Nouza Nervózní očekávání, co bude.

Jiří Řezák Společenská rezignace.

Co ve vás ten pocit nervozity vyvolává?

JN     Po tom, čím si stavebnictví jako obor za poslední tři čtyři roky prošlo, tedy epidemií koronaviru, energetickou krizí, důsledky války na Ukrajině, inflací a s ní souvisejícími kroky ČNB, bych rád věřil, že to nejhorší máme za sebou. Život mě ovšem už několikrát poučil, že může být hůř. Nicméně jsem na stavebnictví jako takové, všechny, kteří v oboru pracují, hrdý, jak všechno zvládali a zvládají.

Před sebou teď ale máme další výzvy. A to jak v legislativě, kam patří například digitalizace stavebního řízení, tak v oblasti investičních aktivit ze strany veřejného sektoru, které teď stavebnictví drží nad vodou, či restartu bytové výstavby, jež byla zásadním způsobem utlumena. To je opravdu jen stručný výčet toho, proč ta nervozita a očekávání, co bude.

Zmínil jste rezignaci společnosti. V jakém ohledu?

JŘ     V posledních letech se nemohu ubránit pocitu, že jsme v oblasti rozvoje měst rezignovali na jakoukoliv změnu. Přitom architektura, stavebnictví i development jsou u nás na velmi vysoké úrovni. Jako národ jsme šikovní, pracovití a progresivní. A tak věřím, že je třeba jen pomoci veřejnosti otevřít oči. Například tím, že budeme vysvětlovat, jak mohou být živá a prosperující města společnosti i jednotlivcům prospěšná.

Oba jste členy platformy Urban Leaders Club. Z jakého důvodu vznikla?

JŘ     Velmi stručně řečeno, hlavním impulzem pro vznik tohoto sdružení byla právě ta potřeba diskuze s veřejností. Snaha společnými silami přispět k edukaci, která by vedla ke změně přístupu veřejnosti k otázkám rozvoje města.

Kunovský se přiblížil stavbě obří čtvrti u Ruzyně. Sklad Rohlíku musí pryč

Reality a stavebnictví

Odbornými diskuzemi se jako červená nit už roky vinou stesky developerů na složitost povolovacího procesu a jeho délku, odvolávání se proti výstavbě, nejrůznější regulace. Co je hlavní příčinou tohoto stavu? A proč se nám to v Česku ani pětatřicet let po revoluci nedaří změnit?

JN     Nemyslím, že se to týká jen developerů. Ovlivňuje to investory obecně. Zjednodušeně bych to řekl asi takto: legislativní džungle, nevůle rozhodovat, nikdy nekončící možnost podat odvolání do rozhodnutí správních orgánů, roztříštěnost povolovacích procesů.

Na to, že systém nefunguje, doplácejí i všichni veřejní investoři. Řadu let třeba Ředitelství silnic a dálnic s dálniční infrastrukturou, v poslední době Správa železnic s projektem vysokorychlostních tratí, Praha se snahou o dobudování, vlastně spíš „dopovolení“ Městského okruhu. K tomu přidejte problémy s povolováním ener­getických a dalších staveb síťové infrastruktury. A to prosím hovoříme o strategických investicích tohoto státu!

 A proč se to nedaří změnit? Odpověď na tuto otázku hledám již mnoho let. Zatím bez úspěchu.

JŘ     Jedním z důvodů současného stavu je fatální absence jasných pravidel. Pevných mantinelů, které jedincům i nejrůznějším spolkům zabrání, aby opakovanými odvoláními blokovali, oddalovali, a tím pádem i prodražovali výstavbu. A nehraje roli, zda se jedná o projekty, za nimiž stojí město, stát, či soukromník.

Proč má být investor, který na vlastním pozemku, v jasném souladu s územním plánem a v případě metropole i Pražskými stavebními předpisy, nucen vést nekonečné diskuze a participační jednání o tom, jak má projekt vypadat?

Za zásah do rozvoje a přirozených potřeb obyvatel pak považuji i návrhy na nejrůznější regulace, s nimiž čas od času přichází zejména určitá část politické reprezentace.