Většině lidí nedošlo, jak velký mají Němci problém. Zbrojení spásu nepřinese, varuje autor knihy o zaostávání Německa
Ve strhujícím příběhu popsal problémy, kterým nakonec budou muset čelit i čeští politici kvůli provázanosti německé a české ekonomiky. Kniha Kaput: Konec německého zázraku, jež v pondělí vychází v češtině, popisuje hospodářské churavění nejvýznamnější země Evropské unie a čtenářům dávkuje optimismus jen v homeopatických dávkách. Ke změně tónu by jejího autora, bývalého dlouholetého komentátora Financial Times Wolfganga Münchaua, zatím nepřiměl ani výsledek německých voleb. „Často slýchám výzvy, jestli bych přece jen na směřování Německa nenašel něco hezkého. Ne, nenašel, protože to prostě není hezký příběh,“ varuje v rozhovoru pro e15 Münchau.
V knize tvrdíte, že Německo postrádá produkt pro 21. století. Nestává se nakonec tím hlavním produktem tohoto století vojenská technika typu tanků?
Byť je to neveselá myšlenka, zrovna s jejich produkcí by Německo nemuselo mít problém. Tank rozhodně není v této souvislosti tím klíčovým produktem. Německo stejně jako vaše země umí vyrábět munici, tanky nebo obrněná vozidla, tedy klasické vojenské vybavení, které znovu získává na významu. Ale to nejsou technologie, které budou určovat ráz 21. století, a to ani v případě dalšího zvyšování významu obranného průmyslu. Pokud bychom se bavili o obraně jako takové, stále důležitější budou satelitní systémy založené na umělé inteligenci, elektronické válčení, drony. A v těchto oblastech Německo zdaleka nepatří mezi lídry.
Přesto po vámi zmíněné klasické vojenské produkci asi poroste poptávka.
Německý obranný průmysl bude těžit z vyšších výdajů na zbrojení. V současnosti za něj německá vláda utrácí zhruba dvě procenta HDP. Pokud by číslo vzrostlo na tři procenta, což se podle mne nestane, šlo by o další desítky miliard eur ročně. Ale většina těchto peněz půjde na výstavbu kasáren, nábory vojáků, na provozní výdaje. Jen malou část z nich uvidí domácí průmysl, takže to nemá žádný velký hospodářský význam. Kromě toho podstatné části německého průmyslu typu automotive nebo chemického odvětví stejně nejsou ekonomicky životaschopné, alespoň ne v jejich stávajícím rozsahu. A to je v podstatě ten základní problém Německa.
VIDEO: Německo naši ekonomiku táhne dolů. Věřím, že katastrofa nás nečeká a zvládne to, řekla viceguvernérka ČNB Zamrazilová v pořadu FLOW
Uvědomuje si jej Friedrich Merz, lídr křesťanských demokratů z CDU/CSU a vítěz nedávných voleb?
Podle mě si je základních problémů německé ekonomiky vědom, ostatně ve svých předvolebních projevech o nich mluvil. V jednom z nich vyslovil teze, které jako by kopírovaly mou knihu. Možná ji četl, nebo aspoň jeho poradci nebo autoři projevů. Každopádně řekl, co jsem od žádného politika v Německu neslyšel: Že tamní hospodářský model je rozbitý a země těžce pohořela kolem nástupu umělé inteligence. Problém s Friedrichem Merzem ale netkví v tom, co ví a co si myslí. Problém je, že se kloní ke koaličnímu partnerovi, který na žádné hlubší reformy pravděpodobně nepřistoupí. Tedy k sociální demokracii. Nechtěl spolupracovat s krajní pravicí, to byla jeho priorita a je to o. k. Německu ale hrozí pokračování tradice velkých koalic, které zaručují status quo, nikoliv změnu. Dnes se už navíc v případě CDU/CSU a SPD při zohlednění volebního výsledku obou stran nedá moc mluvit o tom, že by jejich koalice byla nějak zvlášť velká.
K jedné poměrně velké změně přece jen už došlo. Poslanci Spolkového sněmu nakonec nedávno odhlasovali, že se armádních výdajů v objemu nad jedno procento HDP nebudou týkat pravidla takzvané dluhové brzdy, která omezuje vládní výdaje na maximálně 0,35 procenta HDP. Kromě toho se konzervativci a sociální demokraté shodli také na vytvoření zvláštního investičního fondu o objemu 500 miliard eur
Z makroekonomického hlediska byla dosavadní situace naprostý nesmysl. Máme strukturální nedostatky, ale místo investic na jejich vyrovnání jsme ještě škrtili rozpočty. Prováděli jsme úspornou politiku v době hospodářského útlumu, což je recept na další stagnaci. Proto si myslím, že uvolnění fiskální politiky včetně reformy dluhové brzdy je krok správným směrem.
Ale nesmí to být jediný krok. Pokud rozvolníte rozpočtovou politiku bez hlubších reforem, efekt se rychle vyčerpá. Itálie je příkladem – tamní daňový „superbonus“ na podporu renovací domů přinesl krátkodobý růst, ale nic systémového. Bez strukturálních změn se produktivita ani dynamika nezmění. Uvolněné rozpočtové pravidlo bez jasného plánu na modernizaci školství, digitalizaci nebo na podporu technologických firem bude jen další promarněná příležitost.
Přitom ve své knižní analýze jste upozornil, že se místo navrhování řešení raději chcete soustředit na přesný popis problémů.
Každý se mě ale nakonec na řešení ptá. Já říkám, že řešení musí nakonec hlavně vzejít z evropské, ne národní úrovně, byť i na ní lze mnohým pohnout skutečně významně. A takovou velmi dobrou evropskou odpovědí je zpráva o evropské konkurencenschopnosti bývalého šéfa Evropské centrální banky Maria Draghiho, ve které se zabývá například problémem regulace a mimo jiné také návrhem na vytvoření jednotného kapitálového trhu Evropské unie. Tam bych začal, byť aby takový trh opravdu fungoval, bylo by k němu dobré mít i fiskální unii.
Wolfgang Münchau (64)
- Jeden z nejznámějších ekonomických novinářů Evropy
- V letech 2003 až 2020 pracoval jako komentátor listu Financial Times, kromě toho spoluzaložil a vedl jeho německou edici
- Nyní šéfuje portálu o dění v Evropské unii s názvem EuroIntelligence, který rovněž pomohl zakládat
- Autor knihy Kaput: The End of the German Miracle, která vychází i v českém překladu
V té vaší knižní analýze zmiňujete řadu mýtů, kterým Německo podlehlo, až se dostalo do škodlivé závislosti na ruských energiích a čínském trhu coby odbytišti pro svůj vývoz. Relativně málo prostoru ale věnujete zelené transformaci. Proč?
Protože podle mě není přímo příčinou hospodářského úpadku Německa a jsem vůči ní přiměřeně pozitivní. Myslím si ale, že byla provedena velmi nešťastně. Její načasování je mizerné a některé kroky jako třeba vypnutí jaderných elektráren považuji za zásadní chybu. Přesto je přechod na obnovitelné zdroje v dlouhém horizontu správná věc, jakkoliv budou v nějaké míře vyžadovat záložní zdroj typu plynu. Německo nemá vlastní plyn, vzdalo se jádra a to byla strategická chyba. Francouzi to udělali chytřeji. Měli jsme špičkovou jadernou technologii a mohli jsme ji dál rozvíjet. Namísto toho jsme to vzdali. Přitom masivní rozvoj umělé inteligence a datových center bude vyžadovat obrovské množství elektrické energie a to si možná politici neuvědomili.
Daniel Křetínský o trendu německé ekonomiky
Do debaty o hospodářských problémech Německa a Evropy přispěl také svou rozsáhlou analýzou jeden z nejbohatších Čechů a spolumajitel vydavatele e15 Daniel Křetínský.
V textu původně pro Die Welt mimo jiné upozorňuje na to, že německé i celoevropské politiky nebyly v posledních zhruba 15 letech pragmatické, ale ideologické. „EU a Německo, naprosto v souladu se zmíněným ideologickým přístupem, neměly žádnou konzistentní racionální národní, respektive evropskou průmyslovou strategii a nereagovaly na nejnovější vývoj světové ekonomiky,“ upozorňuje Křetínský.
I zde vidíte prostor pro evropské řešení?
Evropské řešení by bylo vytvářet velká datová centra tam, kde je energie levná. Například ve Španělsku, které má ideální podmínky pro solární energii. A to nemluvím třeba o Sahaře. Samozřejmě se nedá kvůli přenosovým ztrátám dovážet elektřina z Afriky do severní části Evropy, ale její přenos například z Maroka do Španělska by možný byl. A jelikož je Španělsko součástí jednotného evropského trhu, mohli by Němci těžit z těchto datacenter. Taková vize ale vyžaduje koordinaci na evropské úrovni.
Určitě nejen to.
Vyžadovalo by to úplné přehodnocení toho, jakým způsobem vše organizujeme. A taky naučit se fungovat v režimu průmyslu 4.0. Tak se říká trendu, který začíná být patrný v USA nebo v Číně. Znamená to, že každá součástka má svůj senzor a zanechává silnou datovou stopu, kterou je možné za pomoci umělé inteligence dále analyzovat včetně toho, jak účinné jsou výrobní a organizační postupy. Vyžaduje to ale zpracovávání ohromného množství dat. Obávám se, že Německu uniká i tento trend, navíc by se na jeho trhu ani nemusel vyplatit. Energeticky náročná datacentra by však mohla stát například právě ve Španělsku a Němci by se soustředili na návrh výrobních procesů, senzory, datovou analýzu. To je realita dnešního průmyslu: decentralizace, optimalizace přes AI, sběr a vyhodnocování dat v reálném čase. A Německo tuhle revoluci zatím zaspalo.
Není vlastně nedotažená zelená transformace v rozporu také s možným masivním navýšením zbrojní produkce? Ta je přece také hodně energeticky náročná…
Rozhodně. Výroba tanků nebo munice vyžaduje obrovské množství oceli a dalších materiálů. Obranný průmysl ale může částečně využít kapacity nebo know-how z automobilového sektoru – například při výrobě SUV nebo obrněných vozidel. Obrana ale nebude generovat takové ekonomické synergie jako automobilový průmysl. Kromě toho hrozí přecenění, jak velká poptávka po obranné technice vlastně bude. Ano, Německo navýšilo výdaje na obranu. Ano, firmy jako Rheinmetall už jedou naplno. Pořád se ale mluví jen o obraně, jako kdyby mělo Rusko každou chvíli napadnout některý ze států NATO. Pojďme to vnímat realisticky.
To je podle vás jak?
Rusko se zaseklo na Ukrajině. Ta sice prohrává, ale zároveň platí, že Rusko ani za cenu ohromných ztrát nevítězí. Představa, že invaze do Pobaltí je na stole, nemá opodstatnění. To by znamenalo válku s NATO, a tedy i potenciálně třetí světovou válku. Na to Rusko nemá kapacity.
Zatím. Možná je také zavádějící předpokládat, že u diktátora jako Putina hraje prim racionalita.
Jeho válečná ekonomika je sice v krátkodobém horizontu velmi funkční, avšak dlouhodobě je zjevně neudržitelná. Inflace roste, úrokové sazby taky. Ekonomika se přesměrovává do neproduktivních sektorů a to je drahé. Putin rozhodně potřebuje získat čas navíc a také něco, co může doma prodat jako vítězství. A to bude pravděpodobně nějaká forma dohody s USA o Ukrajině a o částečném rušení protiruských sankcí.
Masivní vojenská produkce zjevně podle vás není ani pro Německo dlouhodobě spásným řešením. Pokud je ale jeho současný model neudržitelný, jak by měl vypadat ten nový?
Německo se musí smířit s tím, že nebude výrobní velmocí jako dřív. Ale to neznamená, že by nemohlo zůstat technickou velmocí. Inženýrství nemusí být nutně spojené s výrobou. Můžeme se inspirovat v USA, kde navrhují čipy, ale vyrábí je Tchaj-wan. Nebo si vezměte Nizozemsko. To zase přes ASML dodává stroje, které čipy vyrábějí. Každý dělá to, v čem je dobrý.
Němci umějí navrhovat. Umějí řídit výrobu, ať už továrna stojí v Německu, USA, nebo v Číně. Mercedes už před 30 lety začal vyrábět auta v Alabamě a tehdy přestali mluvit o „Made in Germany“. Mluvili o „Made by Mercedes“. To je ten posun. Nejde o geografii, ale o know-how.
Ale abychom tenhle přechod zvládli, potřebujeme masivní změnu ve vzdělávání a školicích systémech. Dnes je všechno nastavené pro výrobu, přičemž musíme začít brát vážně technologie 21. století typu AI. A v tomhle jsme úplně mimo.
To je problém i celé Evropy.
Regulace ze strany EU je celá špatně. Například ta, která se týká ochrany dat. Tyto údaje jsou zároveň klíčové pro další rozvoj a trénování umělé inteligence. Evropská unie ale svými regulacemi vyžaduje, aby firmy mazaly data po pěti letech. Jenže AI na datech stojí a s takovými pravidly se vytvářet datový byznys nedá. Pokud je musíte ničit, nemáte na čem učit jazykové modely připomínající ChatGPT. Evropská regulace je prostě postavená na starém kontinentálním modelu, který fungoval pro průmysl – třeba i ve střední Evropě, v Česku, Polsku, na Slovensku. Ale pro nové datové ekonomiky je naprosto nevhodný.
Vaše kniha nese pesimistický název i celkový podtón. Vidíte pro letošek aspoň nějaký pozitivní vývoj?
Snad jen to, že se německá fiskální politika mírně uvolňuje. To samo o sobě zemi nespasí, ale je to krok správným směrem. Pozitivní impulz může přijít právě z vyšších obranných výdajů. Ne protože bych věřil v hospodářský přínos zbrojení, ale protože rozpočet se díky tomu přestane tak drsně škrtit.
Ale varoval bych před přehnaným optimismem. Nechci být poslem pozitivních poselství, protože by pak obvykle docházelo k jejich interpretaci v duchu ,Nakonec není tak zle, jak jsme si mysleli‘. Pokud ale nebude následovat strukturální proměna, vrátíme se podobně jako Itálie po krátkém nadechnutí zpět k nízkému růstu. Zatím to vypadá, že se tak stane. Často slýchám výzvy, jestli bych přece jen na směřování Německa nenašel něco hezkého. Ne, nenašel, protože to prostě není hezký příběh. Nepouštím se do předpovídání toho, jak zaručeně skončí. Jen říkám, že máme opravdu velký problém, o jehož skutečném rozsahu nemá většina lidí tušení. Nepotřebujeme si vyprávět pohádky na dobrou noc, ostatně Kaput ani žádnou pohádkou na dobrou noc není. Z mojí zkušenosti ale Evropa vždycky nakonec zklame, vždycky udělá o něco méně, než je skutečně třeba. Nečekám proto, že by zvrátila trend postupného strukturálního úpadku.
