Ukrajinci jsou naše první zkušenost s migranty. Budeme na ni hrdí, říká sociolog Pospěch
Ve své knize „Neznámá společnost“ popisuje sociolog Pavel Pospěch Česko jako velmoc zahradních bazénků, kde lidé dávají přednost soukromému před veřejným. Nově ale česká společnost ukázala svou další stránku – schopnost se stmelit a postavit se tváří v tvář válce, a to právě ve veřejném prostoru. „Příchod ukrajinských uprchlíků je první velká migrační vlna, kterou Česko vůbec zažívá. Je dobré, že svou první zkušenost máme zrovna s Ukrajinci, kteří jsou pro nás kulturně a jazykově spříznění,“ konstatuje sociolog. Až vlna solidarity opadne, je potřeba, aby ji nahradil institucionální systém, který se postará o začlenění uprchlíků do společnosti a trhu práce. „Pro Čechy je mnohem důležitější ekonomický přínos lidí než barva jejich pleti nebo etnický původ,“ domnívá se.
Před několika lety jste se věnoval studii, která analyzovala mediální zobrazení uprchlické krize v roce 2015, kdy významná část českých občanů odmítala povinné unijní kvóty a přijetí uprchlíků ze Sýrie. Dnes vidíme zcela opačný přístup, kdy každý třetí Čech je ochotný si ubytovat ukrajinskou rodinu doma. Čím je ten rozdíl způsoben?
První rozdíl spočívá v tom, že Ukrajince v Česku už máme a jsou nám kulturně bližší než uprchlíci z Blízkého východu. Další rovina je morální a týká se samotné války. Devadesát procent Čechů se domnívá, že jde o neobhajitelnou agresi ze strany Ruska, což je výjimečná situace. Málokdy se Češi na něčem takto shodnou. Oproti tomu v roce 2015 byl pro řadu Čechů konflikt v Sýrii nesrozumitelný – nebylo jim jasné, kdo je pachatel, a kdo je oběť.
Třetí rovina je mediální. V naši studii jsme se dívali na to, jak média zachycují příběh migrantů. Z té pomyslné cesty ze země původu do Evropy se v médiích objevil pouze příchod migrantů do Evropy a všechno, co poté následovalo. Ale situace v zemi původu, tedy v Sýrii, se ve zpravodajství téměř neobjevovala. Diváci v roce 2015 neměli možnost se empaticky vcítit do situace migrantů, zatímco dnes to dokážou, právě protože mají možnost sledovat dění na Ukrajině. To, do jaké míry rozumíme podstatě války, má velký vliv na míru solidarity s uprchlíky.
Video ukazuje, jak ukrajinská armáda sestřeluje konvoj bojové techniky ruské armády
Jak dlouho tato vlna podle vás vydrží?
Netroufnu si říct. Efekt kolektivního semknutí, který je založen na okamžité mobilizaci a empatii, vydrží poměrně krátce a časem se nevyhnutelně začne drolit. V roce 2015 do Evropy dorazilo přes milion uprchlíků, letos jenom za ty dva týdny války Ukrajinu opustily už dva miliony lidí, což je obrovské číslo. Pro institucionální systém tato vlna bude mnohem větší zátěž. Jakmile se ta zátěž začne projevovat, solidarita začne slábnout. Nerad to říkám, ale je potřeba, aby se už teď nastavily silné institucionální mechanismy, které nastoupí v momentě, kdy vyprchá úvodní vlna solidarity.
Válka na Ukrajině online >>>
V knize zmiňujete, že pro Čechy je pořád typická víra v sílu soukromého sektoru. Státu Češi tolik nedůvěřují. Máte pocit, že i v řešení současné uprchlické krize se soukromý sektor snaží vzít na sebe úlohu státu?
V případě pandemické krize skutečně panoval pocit, že stát selhává. Proto se lidé vydali šít roušky. I v případě klimatické krize se lidé uchylují k soukromým řešením, jak ušetřit přírodu, protože si nedokážou představit systémovou změnu. Dnešní masivní zapojení soukromého sektoru není ovšem způsobené selháním státu. Nezdá se, že by veřejné instituce nějak selhávaly. Dokonce naopak. Například vláda přišla s okamžitým řešením volného přístupu Ukrajinců na trh práce. Vlna solidarity je teď spíše způsobena potřebou participace, být součástí příběhu. Tato válka je dějinný otřes a my máme možnost do něj vstoupit a být někým, kdo se postaví na tu správnou stranu.
Domníváte se, že dnešní události dlouhodobě změní českou mentalitu a přístup Čechů k cizincům?
V tuto chvíli vypadá, že vlna solidarity skutečně bude větší a delší než ta, kterou jsme prožili během pandemie, i když je samozřejmě nejde jednoduše srovnávat. Určitě to bude zdroj pýchy a hrdosti, ke kterému budeme moct v budoucnosti odkazovat.
Je to naše první skutečná velká migrační vlna, kterou zažíváme v dějinách samostatného Česka. A je dobře, že se jedná zrovna o Ukrajince, s nimiž už máme nějakou zkušenost a které vnímáme jako nám kulturně blízké. Do budoucna se totiž nedá očekávat, že Česko zůstane homogenním národním státem, proto je dobré, že se začínáme učit žit s lidmi jiných národností.
Na pomoc Ukrajině přispělo neobvykle velké množství firem, navíc hodně štědrými částkami. Vnímají některé firmy charitativní pomoc i jako způsob budování vlastního jména?
Není to vyloučeno. Kultura charity v Česku neexistovala do roku 1989, utvořila se teprve v posledních třiceti letech. Firmy začaly dávat peníze na velké dobročinné projekty a na jejich základě si dělají propagaci, je to dnes běžná praktika. Druhá věc je, že jsou formy pomoci, kterými se české firmy prezentují raději, jinými zase méně. Například pomoc lidem bez domova není v Česku takový hit jako pomoc nemocným dětem.
S tím možná souvisejí i obavy některých Slováků či dokonce Čechů z toho, že do Evropy nepřicházejí jenom etničtí Ukrajinci, ale i ukrajinští Romové nebo Afričané, tedy takzvaní nepřizpůsobiví…
Myslím si, že česká představa dobrého občana je úzce navázaná na ekonomický výkon. Vietnamská menšina je sice etnicky odlišná, ale tím, že je pracovitá, je Čechy vnímána velmi pozitivně. Jak píšu v knížce, chodit do práce je v Česku důležitější než chodit k volbám. Pokud se vydaří vládní kroky a povede se lidi z Ukrajiny dobře integrovat do pracovního trhu, tak barva kůže nebo etnický původ by nemusely hrát tak významnou roli, protože pro nás mnohem větší roli hraje schopnost se uživit.
