Sdílené zájmy zemí střední Evropy se vyčerpaly. Od Visegrádu se čekalo příliš
Už se pomalu stává evergreenem, že téměř každá politická změna v zemích visegrádské čtyřky (V4) vyvolává úvahy o možné obnově jejich spolupráce na nejvyšší úrovni. Nedávno média informovala o tom, že by tento středoevropský projekt z mrazáku rád vytáhl nový polský prezident Karol Nawrocki. Před českými parlamentními volbami se na Visegrád odvolávaly i některé zdejší strany, které zjevně pokukují po kamarádství se slovenským premiérem Robertem Ficem a šéfem maďarské vlády Viktorem Orbánem. Jenže na jaře čekají volby i Maďarsko a vše může být zase jinak.
Střední Evropa je v posledních letech jako tekuté písky – neexistuje chvíle, kdy by kompasy vlád jednotlivých zemí ukazovaly stejným směrem. Jistý záchytný bod představuje Polsko. U moci se tam může střídat konzervativní kabinet s liberálním, euroskepticismus s ambicí hrát v sedmadvacítce důležitou roli, animozita k Německu s touhou po usmíření se silným západním sousedem. Hlavní stěžeň zahraniční politiky se nemění – Varšava se za všech okolností bojí ruské hrozby a chce se na ni co nejlépe připravit.
A právě od toho se v posledních letech odvíjejí vztahy uvnitř visegrádské skupiny. Dosavadní česká vláda si notovala s Polskem, zatímco Maďarsko je od počátku války na Ukrajině považováno za nejvýznamnějšího narušitele evropské podpory Kyjeva. Od Ficova návratu k moci na podzim 2023 mu zdatně sekunduje i Slovensko, jehož premiér se rád ukazuje v Moskvě i Pekingu.
Chybí společná agenda
Expert na střední Evropu Vít Dostál z Asociace pro mezinárodní otázky (AMO) považuje geopolitický nesoulad za jeden ze dvou hlavních důvodů, proč se visegrádská spolupráce zadrhla. „Druhý se týká našeho přístupu, kdy se od středoevropské spolupráce očekávalo příliš,“ říká.
Čtyřka se podle něj dostala na výsluní v době migrační krize, kdy její členové sdíleli základní postoj k řešení problému. „Od toho se odvinula představa, že Visegrád je jakési spříznění osudu, že všechny čtyři země mají autenticky sdílené hodnoty a cíle a že záleží na politické reprezentaci, jak to dokáže využít,“ vysvětluje Dostál.
Ve skutečnosti se ale vývoj ve střední Evropě – až na výjimku migrační krize – ubírá odstředivým směrem. Region sdílel hodnoty především v době, kdy vstupoval do EU a jednotlivé státy čelily podobným potížím. „Čím déle v EU jsme, tím více těchto společných témat ubývá,“ dodává odborník z AMO.
Podobně to vidí i slovenský analytik Dalibor Roháč. „Na rozdíl od devadesátých let chybí přirozený zdroj společné agendy v podobě snahy o vstup do NATO a EU. V nových klíčových otázkách – jako je pomoc Ukrajině, budoucnost EU, energetika či Čína – panuje mezi zeměmi V4 často nesoulad. Naopak častěji dokážou najít společnou řeč se státy mimo region,“ popisuje.
Dostál však upozorňuje, že navzdory potížím visegrádská spolupráce zcela nezmizela. Může se podle něj dále rozvíjet na nižších úrovních, které nemají tak silný geopolitický ani hodnotový rozměr. Příkladem je přeshraniční doprava či další praktické oblasti, ale také spolupráce občanských společností. „I když nemá politický výtlak na nejvyšší úrovni, je dobré tento formát udržet. Jeho největší hodnota spočívá v tom, že členské země mají fungující mechanismus komunikace,“ uzavírá.
Alternativní směr: severovýchod
Vakuum na nejvyšší úrovni však otevírá otázku, jaká alternativa se zemím střední Evropy nabízí. Nejlépe je na tom Polsko. Premiér Donald Tusk, zkušený unijní politik s mnoha kontakty, se snaží zemi vymanit z nemilosti Bruselu a zlepšit vztahy s Berlínem i Paříží.
Důkaz, že se mu to daří, přinesl květen, kdy nový německý kancléř Friedrich Merz už první den ve funkci zamířil do Paříže i Varšavy. „Jako veterán polsko-německo-francouzské spolupráce jsem přesvědčen, že budoucnost Evropy závisí do značné míry na tom, jak bude Výmarský trojúhelník fungovat,“ prohlásil tehdy Tusk.
V současné napjaté situaci je ale pro Varšavu možná ještě důležitější rostoucí vazba na státy kolem Baltského moře. Dohromady je tmelí potřeba udržet tento region v bezpečí před ruskou hrozbou a provokacemi všeho druhu – od sabotáží a ničení mořské a podmořské infrastruktury přes narušování vzdušného prostoru po rušení signálu GPS. Spolupráci napomohl i vstup Finska a Švédska do NATO.
Polský premiér se loni na podzim poprvé zúčastnil setkání skupiny NB8 (Nordic-Baltic Eight). Dánští experti dokonce navrhli vznik jakéhosi „NATO uvnitř NATO“, aliance NBP, která by využila ekonomickou sílu severoevropských zemí k oslabení Ruska. „Dohromady je ekonomika zemí v navrhované alianci 1,4krát větší než ruská, což je zásadní faktor v případě závodu ve zbrojení,“ uvádí studie vojenského analytika Mikkela Vedbyho Rasmussena a ekonomů Larse Christensena a Thomase Gresse.
I mnohá západní média si všímají, že polská pozornost se přesměrovává na sever. Magazín The Economist například koncem prázdnin publikoval článek s titulkem „Proč začíná být Polsko méně středoevropským a stává se více baltským?“ Píše v něm, že Varšavu táhne na sever nejen geopolitika, ale také energetické, obchodní a logistické zájmy, které se stále více vážou k Baltskému moři.
„Polsko se v otázce energetiky nemůže spoléhat na své středoevropské sousedy,“ uvedla pro France 24 Zuzanna Nowak z varšavského think tanku Opportunity. „Visegrádská skupina má odlišné názory na ruskou hrozbu, spolupráci i diverzifikaci dodavatelů. Polsko se vydalo jinou cestou,“ dodala.
Česko objevilo nové možnosti
Varšava tedy zřejmě nebude mít důvod od svých severních námluv ustupovat ani v případě zlepšení bezpečnostní situace. Otázkou je, zda z tohoto směřování může těžit i Česko, které si v posledních letech s Polskem výrazně zlepšilo vztahy po sporu o důl Turów. Polsko, které už dávno setřáslo pověst zaostalé země, nyní otevřeně nabízí střední Evropě přístup ke své baltské energetické a přístavní infrastruktuře.
Prosazuje také ambiciózní iniciativu Tří moří, jež spojuje třináct členských zemí EU mezi Baltem, Jadranem a Černým mořem s cílem překlenout hospodářskou propast mezi východem a západem kontinentu.
Podle Víta Dostála se i Česku v posledních čtyřech letech podařilo navázat a prohloubit nové vztahy. Díky tomu může dnes uvádět jako příklad úspěchu muniční iniciativu na pomoc Ukrajině. „Podařilo se ji dát dohromady ne díky Visegrádu, ale ve spolupráci s Dány, Nizozemci a Němci. Objevování dalších možností nás posunulo kus dopředu,“ říká analytik AMO. Podle něj se tyto kontakty budou hodit i v případě, že by se V4 podařilo v budoucnu znovu oživit.
Roháč soudí, že podobnou cestou jako Varšava a Praha by se měla vydat i Bratislava. „V rámci EU žene politika Roberta Fica Slovensko do izolace. Rozumnější by bylo budovat vazby s podobně velkými zeměmi východní a severní Evropy – od nordických států přes Pobaltí po Rumunsko a Bulharsko. Se všemi sdílí jak bezpečnostní, tak ekonomické zájmy,“ doporučuje.
Magyar chce zlepšit vztahy s Varšavou
Velkou otázkou zůstává, zda se v příštích měsících zásadně promění maďarská zahraniční politika. Tamní opozice má po téměř šestnácti letech šanci odstavit Viktora Orbána od moci. Jeho hlavní rival Péter Magyar v kampani zdůrazňuje nutnost zlepšit ochladlé vztahy Budapešti s Varšavou.
„Viktor Orbán dokázal dostat polsko-maďarské vztahy na historicky nejhorší úroveň. Snaží se zničit staletí trvající dobré vazby,“ prohlásil v létě na jednom z mítinků. Zároveň připomněl příklady vzájemné pomoci a dodal, že Maďarsko patří do Evropské unie a musí být spolehlivým členem NATO.
Ficovi tak hrozí, že nakonec zůstane izolovaný – jak v EU, tak ve V4. Mnohé ale bude záležet na tom, jak se vyprofiluje budoucí česká vláda vzešlá z víkendových voleb. Dosavadní opozice kritizovala kabinet Petra Fialy (ODS) za zhoršení vztahů se Slovenskem a Bratislava přivítala vítězství Andreje Babiše (ANO).
Roháč si proto dokáže představit, že se Praha může ocitnout v „koalici problematických, promoskevských aktérů“. Stejně tak je ale podle něj možný scénář, že se fungování visegrádské čtyřky zlepší – pokud Orbán a Fico o moc přijdou a Praha zůstane pevně zakotvena v západních postojích i v případě, že bude vládnout Babiš.
