Rok politických paradoxů. Prohrávají tradiční strany i radikálové
Jestli měly politické události roku 2017 nějaký společný vnitřní leitmotiv, bylo to varování. Mířilo v první řadě na stávající evropské politické elity, ale také na protisystémové populistické strany a jejich voliče.
Povolební jednání v Německu se potáhnou ještě mnoho týdnů po Novém roce. Vyjednávání o brexitu postupují hlemýždím tempem. Velkolepé plány francouzského prezidenta Emmanuela Macrona na reformu EU sice leží na stole, ale zatím není nic známo o jejich životaschopnosti.
Rakušané poskládali vládu týden před Vánoci a teprve se ukáže, jak se bude tradiční vládní straně spolupracovat s populistickými národovci. A tak dále. Konkrétní dopady mnoha důležitých politických událostí letošního roku bude možné pozorovat až v roce příštím.
Ostatně i českou politickou scénu teprve čeká poznání, co doopravdy přinese fakt, že vládní otěže vytrhl tradičním partajím z rukou někdo jiný. Někdo, kdo poslední čtvrtstoletí považuje za sbírku kriminálních činů a promarněných šancí. Že během této doby temna sám dokázal i díky čilým politickým kontaktům pohádkově zbohatnout, to je jen cizelérská ozdůbka na velkém dortu paradoxů, jimž nás rok 2017 nutil rozumět.
Tradiční strany v ohrožení
Nicméně politické události končícího roku v sobě přes všechna specifika jednotlivých zemí nesou určitý společný motiv. Je jím varování. To nejsilnější míří k tradičním stranám a stávajícím evropským elitám.
Ostře protiimigrační národovecké politické síly, které vyrostly na migrační krizi a sdílejí odpor vůči stávající podobě evropské integrace, nezaznamenaly tak velké úspěchy, jak se mnozí ještě loni obávali. Ve volbách nepřeválcovaly tradiční partaje, Marine Le Penová výrazně prohrála s Emmanuelem Macronem souboj o Elysejský palác. Alternativa pro Německo neovládla Bundestag. Geert Wilders nesedí ve vládě. A kromě Rakouska a Česka skončily krajně pravicové strany vesměs v izolaci.
Jenže to je jen jedna strana mince. Tou druhou, do níž je vryto zmíněné varování, jsou obří ztráty voličů napříč klasickým establishmentem – od německých unionistů a sociálních demokratů přes rakouské Zelené až po francouzskou tradiční pravici i levici.
Protisystémové národovecké strany zasedly v evropských parlamentech se solidními zisky. A ačkoli se (kromě Rakouska) zatím neujímají vládní odpovědnosti, stávají se nezpochybnitelnou součástí politických systémů evropských zemí.
Poučit se nebude snadné
Přemýšlení nad příčinami tohoto jevu je jedním z hlavních domácích úkolů, které voliči v letošní sérii důležitých voleb evropským tradičním politickým stranám zadali.
A vzhledem k tomu, že jde přes mnohé odlišnosti protiestablishmentových uskupení o strany unisono kritické k uspořádání EU, platí tento úkol v nemenší míře také pro současné špičky unijní politiky. A je nutno uznat, že někteří vrcholní evropští politici zadání úkolu zřejmě úplně nepochopili.
Třeba šéf německých socialistů Martin Schulz na prosincovém sjezdu své strany mluvil o potřebě sepsat ústavu pro budoucí Spojené státy evropské. „A až ji budeme mít, tak musí být předložena k hlasování v členských zemích. A kdo bude proti, ten půjde z Evropské unie pryč,“ hřímal k delegátům sjezdu SPD bývalý předseda europarlamentu.Což pravděpodobně není přístup k diskuzi o budoucnosti unie, který by z AfD, Národní fronty, rakouských Svobodných nebo z nizozemské Strany pro svobodu udělal zase marginální strany.
Štěstí jako ošidný ukazatel
Přitom výchozí pozice evropských elit k diskuzi o budoucnosti unie není nekomfortní. Voliči sice mnohde trestají tradiční strany ve volbách, ale s unií samotnou jim zatím, alespoň podle průzkumů veřejného mínění, trpělivost nedochází.
Podle listopadových dat Eurobarometru je 78 procent Evropanů šťastných, že žije v EU. To je o dva procentní body více než před pěti lety. Češi jsou v tomto směru v Evropě za škarohlídy, „šťastných“ jich je v EU jen 58 procent, ale i to je o pět procentních bodů více než v roce 2012. Méně, byť o pouhý procentní bod, jsou v EU spokojení už jen Maďaři.
Pokud jde o státy, kde letos zabodovaly protiunijní strany, tak v EU je „šťastných“ 92 procent Nizozemců, 89 procent Němců, 81 procent Francouzů a 76 procent Rakušanů.
Takže nějaká masová vůle unii rovnou rozpustit a začít znovu, jak požadují mnohé z radikálních stran, přinejmenším z dat evropských statistiků nevyplývá. I proto je varování, které vysílají voliči ke svým i evropským elitám v národních volbách, vlastně umírněné a vlídné. Bylo by zjevně dobré nečekat na ostřejší tóny a pustit se do seriózní diskuze.
Políček pro radikály
Varování však evropská politika letos vyslala i radikálním stranám a jejich voličům. Jednoduchými řešeními se dobře mává v kampani a vypadají úderně ve facebookových diskuzích. Jejich přísliby mohou přinést volební zisky.
Není ale jednoduché jednoduchá řešení prosadit, natož prokázat jejich funkčnost. A ať jsou lidé proti establishmentu sebevíc, v případě převzetí odpovědnosti potřebují trochu toho politického fištrónu, jinak je politický systém bez milosti semele.
UKIP, přede dvěma lety třetí nejsilnější britská strana a jeden z hlavních motorů tažení za brexitem, v letošních parlamentních volbách vyhořel a získal jen 1,8 procenta hlasů. Zřejmě i proto, že se jasně ukázalo, že brexit zdaleka nebude tak snadný, jak se jeho zastánci během kampaně před referendem tvářili.
Německá AfD se prakticky okamžitě po vstupu do Bundestagu rozštípla a jen složitě hledá způsob fungování v reálné politice mimo náměstí a protestní průvody. Radikální strana Finové (dříve Praví Finové), od roku 2015 součást vládní koalice, krutě propadla v letošních místních volbách a vnitřní spory doprovázející vládní krizi ji dovedly až k rozštěpení.
Rusko jako tradiční strašák
V úvahách o příčinách vzestupu protisystémových národoveckých stran se často objevuje motiv ruského vměšování. Je pravda, že ruská propaganda v prostředí sociálních sítí bují a Kreml ji nepochybně využívá k šíření svých myšlenek a vidění světa.
Je také pravda, že současný ruský režim s evropskými národovci myšlenkově podivuhodně souzní, Národní frontu a Marine Le Penovou dokonce ruské banky před letošními volbami přímo financovaly.
Nicméně jenom s ruským strašákem si Evropa při úvahách o svém fungování nevystačí. Ruská propaganda zasívá svá semínka do společenských brázd, které během dlouhých let vyryli jiní. Právě jejich zasypávání a hledání skutečných příčin jejich vzniku je hlavním úkolem pro příští roky.
