Tam, kde vlak jede přes sto údolí a nad jezery. Cesty a chutě švýcarského kantonu Ticino

Italové znají tohle místo od malička. Když se učí abecedu, říkají „D jako Domodossola“. Zvonivé slůvko, které by mohlo zaznít třeba v dětské písničce, vítá cestovatele na žluté budově nádraží hodinu a půl od Milána. A od jara do podzimu je bránou do uhrančivě malebného severozápadního cípu Itálie.

Údolí Ossola kopíruje řeku Toce a od ní stoupá až k třítisícovým horám na hranici se Švýcarskem. Boční údolí směrem k horám jsou tím největším lákadlem pro turisty. Snadno se tu obejdete bez auta, veřejná doprava výletníky dostane až tam, kde končí asfalt. Třeba do pastýřské vesničky Alpe Devero.

Než vás pohostinné domy pustí do divoké přírody, určitě se nechejte přemluvit na sklenku nebiolla, které je jednou z nejvýraznějších vinných odrůd této části Itálie, tedy Piemontu. Jeho elegantní a robustní charakter jde výborně dohromady s ossolanskými sýry z mléka z horských pastvin. Po výšlapu k Jezeru čarodějnic ukrytém mezi rašeliništi Alpe Devero se dají sýry ochutnat na farmě třeba s noky z brambor, kaštanové mouky a dýně.

Zatímco u přehradní hráze Lago Devero se můžete ještě v půlce května koulovat a opatrně zkoušet zamrzlou plochu jezera, v půl hodiny vzdálené Domodossole tou dobou díky středomořskému klimatu budete mít chuť spíš na řemeslnou zmrzlinu z gelaterie Amarena.

Vysoko položené přehrady a jezera jsou jedním z velkých ossolských lákadel. Nádherné jezerní hnízdo kombinované s vodopády je na samém konci údolí Ossola u Ponte Formazza. Během jednoho víkendu se tu při putování na dohled ledovců dá obejít sedm jezer, jejichž divoká krása je ukrytá jen pár kilometrů pod hraničním hřebenem. Trochu klidnější a níže položenou jezerní zónou je Antronapiana, kde turistické cesty končí kolem dvou tisíc metrů nad mořem, a k hraničním průsmykům už se vydávají jenom zkušení horalové.